Duchové Ipatěvova domu

Zima - vzkříšení

Bolševičtí vrazi odcházejí, mrtví jim neutečou, zahrabou hroby až zítra. Žije Tatia? Sama neví, její mysl se toulá někde mezi životem a smrtí.

„Kde jsi byla tak dlouho, Tatio? Hledali jsme tě," volají na ni hlasy jejích sester.

„Asi jsem usnula, zdál se mi tak hrozný sen, že jste všichni umřeli."

Olenka s Mášou se smějí, jako by to byla ta nejzábavnější věc, kterou kdy slyšely.

„Neboj se Tatio, polez ke mně nahoru, chyť se mé ruky," volá na ni otec a Tatiana cítí, jak se jí slunce zařezává do zátylku.

„Jsme už dospělá, Papá, nemusíš mi pomáhat."

„Dospělá?" směje se otec, „je ti sotva deset."

Je mi deset a tohle je moje rodina, nikdo nechybí, ani ten protiva Gibbes, který už zase kouří jeden ze svých oblíbených doutníků a ani náhodou ho nenapadne vylézt za námi. Raději se bude dívat, jak se jiní namáhají.

„Proč musí umět velkokněžna lézt po skalách jako kamzík?" zlobí se Tatia naoko na tatínka, ale ten se jen zašklebí tím roztomilým způsobem, který Tatia tolik miluje. Kolem ní se škrábou nahoru sestry. Vidí i matku s malým Ljoškou na klíně, jak sedí na dece a s úsměvem je pozoruje. Alexej by tolik chtěl za nimi, ale Alix se bojí ostrých kamenů, ne, nebude riskovat zranění. Dole si s drobnými oblázky hraje Anastázie, šťastná jen tím prostým faktem, že jí teplý vánek hladí obnažená lýtka. No jo, naše líná Nasťa, neudělá krok navíc.

Konečně Tatia dospěje téměř k vrcholku a otcova silná paže dosáhne až k ní.

„Chyť se mojí ruky," slyší zcela zřetelně.

„Už jsem u tebe, tati, nemusíš mi pomáhat," zamumlá nezřetelně, bolavá z toho, že krásný obraz mizí.

„To jsem já, Tatio, Andrej Michajlovič, musíme rychle odtud, než se vrátí zasypat hroby."

Tatiana Nikolajevna neví nic o testech DNA, které za mnoho desítek let někdo udělá, aby nade vší pochybnost dokázal, že carská rodina celá zahynula a historie se uzavřela. Ale toto není historie, toto je příběh, a tak Tatia vstává z hrobu jako bájný fénix ze svého popela s šaty nasáklými krví, takže z dálky vypadá jako bohyně pomsty fúrie. A ruka, která ji nyní vyzvedne, je skutečná. Malátná jako po přestálé nemoci, překonávající neskutečnou bolest těla i duše se pomalu probouzí k novému životu a jako vzkříšený Lazar mžourá v denním světle očima ještě zamženýma hrůzami posledních hodin. Co bude dál? To už je jiný příběh.

Mnoho let Tatiu doprovázejí duchové minulosti, duchové Ipatěvova domu, tváře těch, které ztratila. Jedné noci na prahu stáří ji však i ti opustí. Občas to zabolí, když v synových očích spatří romanovskou modř a když lesk jeho vlasů připomene Ljošku, kterému byl dopřán jen krátký život plný utrpení. Ještě se tajně zúčastní pohřbu milované babičky, která deset let přežívá v nedobrovolném exilu v Dánsku. Ví ale, že už to není ta žena, kterou znávala. Marie Fjodorovna zemře jako zlomená stařena, obklopená pouze bolestnými vzpomínkami, skutečná Mater Dolorosa. Nikdo nemůže pochopit žal matky dívající se do hrobu svých dětí. Tady se Tatianina stopa ztrácí a je to dobře. Nechme ji žít.