Duchové Ipatěvova domu

Jaro - pokračování

Kdyby si měla Tatia zvolit jednoho z rodičů, byl by to otec. Její láska k matce není o nic menší, jen je jiná. Carevna Alexandra, Alix, jak se až do svatby jmenovala, tichá a plachá, s nemizící melancholií v očích, která se postupem času s každým Alexejovým záchvatem mění v trýznivý smutek. Rusové ji nemilují, všechno to, co Tatia vnímá jako vrozenou zdrženlivost a strach dát najevo skutečné city, chápou jako pýchu, která je od jejich carevny odděluje. Nikolaj ji přesto zbožňuje oddanou láskou, která se zrodila už kdysi, kdy se oba stěží mohli nazývat dospělými. To na svatbě Alexandřiny sestry Elly mladičký Nicky uviděl svou pozdější múzu a objekt vřelých milostných dopisů, než obě rodiny povolily sňatek a Alix svůj vnitřní spor mezi hlubokou luterskou vírou a láskou rozhodla ve prospěch milovaného muže. Pravoslaví pak přijala se stejnou oddaností, se kterou dříve vyznávala Lutherovo učení. Když přišla první dcera Olga, bylo štěstí mladých manželů úplné, ale s každou další dívkou se Alix propadala do stále hlubší deprese, zmítána vinou za to, že není schopna porodit svému muži nástupce. S narozením Alexeje jako by to vše z ní spadlo, o to horší bylo vystřízlivění, když si naplno uvědomila, že to ona nese ve svých genech prokletí zvané hemofilie, neblahé dědictví po její anglické babičce královně Victorii. Od té doby se Alix utápí v pocitech viny, ne oprávněných, ale o to více skutečných. Nikolaj na rozdíl od své zádumčivé ženy má nekomplikovanou povahu, od přírody radostnou, je vtipálek, ale i snílek, intelektuál, který se málo hodí pro státnické povinnosti. O to víc je dokonalým otcem schopným dovádět s dcerkami jako dítě. Proto ho Tatia bezmezně miluje. Čím méně je carem, tím více je tatínkem, který celou jejich rodinu stmeluje svou trpělivou povahou.

A věřte, nebo ne, i romanovské velkokněžny mají babičky. Marie Fjodorovna je babičkou impozantní, milovaná a uctívaná svým lidem, pevná ve víře i v názorech, ale i zkoušená matka, která pohlédla do hrobu několika svých dětí. Zatímco Alexandra si v očích Rusů soucit nevysloužila, Marie vládne neochvějnou autoritou, která nepotřebuje slov. Jediný pohled jejích na Dánku nezvykle tmavých očí dává do pohybu svět. Je vznešená, aristokratická, ale její vnučky ji i tak milují, vůni jejího parfému, když zavane palácem, tón jejího hlasu a přízvuk, který dává tušit cizí původ. Její houpavý krok a štíhlost její postavy, to vše hltají s tichým obdivem. Babička Minnie, jak ji něžně její blízcí nazývají, je dokonalým ztělesněním Ruska. Miluje tu zemi, vlastně si ji zamilovala hned napoprvé, když sem zavítala na návštěvu se svým snoubencem, carevičem Nikolajem. Hořce pak prolévala slzy, když její milovaný v jejím náručí zemřel na kostní tuberkulózu. Zde začala dlouhá řada  tragédií, které Marii Fjodorovnu stíhají jako kletba. Ale jakoby tato první zároveň dala vzniknout něčemu krásnému v jejím životě. Ani ne dvacetileté, zdrcené dívce podává ruku dosud tichý Nikolajův bratr Alexandr. Dagmar, tehdy se ještě nemůže nazývat svým ruským jménem, je zprvu překvapená, jako by se ten medvěd vynořil z odnikud. Až zpětně si uvědomí, že ji jeho oči láskyplně sledovaly celé ty týdny předtím, a zapláče štěstím. Rusko se přeci jen stane jejím domovem a hřmotný Saša dobrou náhradou za zemřelého snoubence, oddaným a věrným manželem a milujícím otcem šesti dětí.

Její proměna v Marii Fjodorovnu je dokonána. Musí snést mnoho, výbuch vagónu, při kterém málem i s celou rodinou přijde o život, smrt ani ne ročního syna Alexandra a dlouhé umírání milovaného Grigorije, kterého zahubí tuberkulóza. Neléčené ledviny ji připraví o manžela, vážnou nemoc nemohlo zastavit ani jeho obrovské medvědí tělo, vedle kterého vypadala jako drouboučké dítě. Maličká carevna prokáže obrovskou vnitřní sílu a překoná i to. Až bude 50 let po svém sňatku opouštět zemi, která se stala jejím domovem, nebude to dobrovolně. Bolševické zlo ji vyžene do dánského exilu, kde odtržená od světa skoná jako zlomená stařena, neschopná přijmout krutou realitu konce jejích dětí v pekle ruské revoluce. Až bude stát na palubě lodi, jenž ji má definitivně odvézt do bezpečí, požádá svou vnučku Irinu.

"Dej mi prosím na nos můj lorňon, chci se co nejdéle dívat na Rusko."