Duchové Ipatěvova domu

Podzim - ženich

Je tragédií lidského života, že si málokdy uvědomíme, kdy prožíváme skutečně šťastné okamžiky. Kdyby Tatia viděla do budoucnosti (a Bohu díky, že tuto schopnost nemá), chápala by léto 1914 jako poslední hezké chvíle svého života. Od té doby už vše šlo jen k horšímu. Přesto jako by vše, co ji obklopovalo, dávalo najevo: rozhlédni se, pokochej se sluncem, mořem, vší tou nádherou paláců, která tě obklopuje, zahrad, ve kterých je skryt tvůj domov. Livadie, o které Tatia říkala, že tam přicházejí skutečně žít, se s ní ten rok rozloučila hřejivým létem bez úmorného úpalu a mořem teplým jako lázeňská koupel. Zatímco v Petrohradu visela ve vzduchu hrozba války, k Černému moři jako by nic z toho nedolehlo. Jako dřívější léta hrála děvčata s otcem a důstojníky tenis, pořádala pikniky, na kterých vznikaly bezprostřední autentické fotky rozesmátých obličejů lidí kolem nich, s otcem vyrážely dlouhé pěší vycházky do Oreandy, nebo zlezly skály na útesech kolem pláže.

Večer se pak Tatia těšila z Andrejových vřelých dopisů, zatímco jí Ortipo oddaně ležel u nohou a pozoroval svou paní velikýma očima barvy horké čokolády. Její důvěrnicí se stávala čím dál více Maška. Aňa napůl stále uvězněná v dětství nebyla ještě rovnocennou partnerkou a Olenka jako by čas od času odplouvala do svého vlastního světa. Její křehkost a něha ještě více vynikaly, na její jemné tváři se zabydlel podobný melancholický výraz, který byl vlastní jejich matce, dlouhé hodiny trávila u otevřeného okna, zamyšlená a mimo sebe. Trvalo delší dobu, než Tatiana sebrala odvahu se setry otevřeně zeptat.

„Nic to není, jsem jen poslední dobou unavená," pokoušela se Olga vyvléknout, ale Tatia tušila, že pravá podstata Olenčina smutku je jinde. Také věděla, že sestra dlouho neunese její upřený pohled a kapituluje, jako tomu bylo vždy, protože blízkost, kterou obě dívky sdílely mentálně i prostorově (stále měly společný pokoj) neumožňovala, aby jedna před druhou mlžila, nebo dokonce lhala.

„Napadlo tě někdy, že se vdáš a odjedeš někam daleko pryč od nás, Mamá a papušky?" promluvila Olenka přiškrceným hlasem.

„Tak tohle tě trápí? Tak si vem nějakého velkoknížete a můžeš zůstat v Rusku jako teta Xenia."

„Nedělej si z toho legraci, Tatio, opravdu o tom teď přemýšlím."

„A proč zrovna teď? Děje se něco?"

Olenka posmutněle vzdychne.

„Papá mi oznámil, že odjedeme příští týden do Rumunska za příbuznými. Chápeš?"

Tatie se konečně rozsvítí. Takže to nemá být zdvořilostní návštěva. Bratranec Carol, se kterým se setkávaly jako děti, je ženichem určeným pro Olenku. Matně si pokouší vybavit jeho podobu, výrazné rysy, tmavé vlasy, ne ošklivý, ale ani hezký. A něco jí na něm vždycky vadilo, snad příliš chtivý pohled, někdy trochu výstřední názory. Carol je možná jako následník trůnu dobrá partie pro většinu princezen, ale ne pro tichou a jemnou Olenku.

„Vždyť si ho ještě nebereš. A Papá by tě nikdy nenutil vzít si někoho, koho nemáš ráda. S Mamá se vzali z lásky."

„Jenže Mamá byla hessenská princezna, takže jako nevěsta vyhovovala. Co kdyby sis chtěla vzít Andreje? Myslíš, že by ti to Papá dovolil. Chodit na procházky je jedna věc a manželství druhá."

Takhle daleko Tatia nikdy neuvažovala. Jistě, o její náklonnosti k mladému Morozovovi už se všeobecně vědělo, i Papá na toto téma občas pronesl nějaký žert, ale bylo by skutečně možné, aby se velkokněžna provdala za obyčejného důstojníka? Nikdy si svázanost svým postavením neuvědomovala, až teď. A najednou jí vytanul na mysl strýc Míša a jeho žena, hraběnka Brassova. Nikolaj tehdy zuřil, když mu Míša oznámil, že se zamiloval do ruské šlechtičny a hodlá si ji vzít. Jeho hněv a odpor se daly vysvětlit prostě tím, že tehdy ještě nebyl na světě Ljoška a Míša byl tudíž následníkem. Jeho nerovnorodý sňatek by romanovskému rodu zkomplikoval situaci, ale i tak všechny carova pánovitá reakce překvapila. Nakonec manželství povolil, ale stín tehdejšího sporu visel nad bratry jako těžká, dusivá peřina. Celá situace jasně ukázala, nakolik je Nikolaj sám pevně zakotvený v dynastických pravidlech, která často jdou proti přirozené volbě partnera.