Duchové Ipatěvova domu

Podzim - válka

Telegrafická depeše informující o sarajevském atentátu předběhla všechny ranní noviny, které beze zbytku zmizely ze stánků během hodiny. Ulicemi Petrohradu se nesly vzrušené debaty o tom, že válka je nevyhnutelná, a všichni pokradmu pozorovali carský palác, jako by čekali, že každou chvíli vystoupí car s nějakým zlomovým prohlášením.

Nikolaj se večer zavřel ve své pracovně s rozkazem, ať dovnitř nikdo nevstupuje. Přes dveře byly slyšet rozhovory po telefonu, pak zase dlouhé minuty ticha, neklidné přecházení, útržky slov, v nichž car hovořil sám se sebou. Vyčerpaný Nikolaj nakonec usnul s hlavou na svém psacím stole, obklopen změtí písemností a pomačkaných, poloprázdných útržků jakéhosi prohlášení napsaného nečitelným, nervózním písmem. Tak ho ráno našla Alix, unaveného, s kruhy pod modrýma očima a rozlámaným krkem, zestárlého o několik let.

„Nicky," oslovila manžela tím nejjemnějším hlasem, kterého byla schopna, „nemůžeš se tady před celým světem zavírat. Rusko tě potřebuje."

Nikolaj přitiskl její dlaň na své rty: „Drahá, a já zase potřebuju tebe. Sunny, řítí se na nás události s nedozírnými následky. Udělali to prý Srbové. Víš, co to znamená?"

Carevna kývne. Srbové jsou věrní spojenci Ruska na Balkáně. Konflikt mezi nimi a Rakouskem znamená i válku s Ruskem. A Německo na sebe nenechá dlouho čekat, Vilém II., ten zpovykaný, psychotický, prušácký freiter jen číhá na příležitost, aby si z ruského impéria mohl kousek odlomit. A car je váhavý střelec, muž, jehož vůle je omezována tisícerými ohledy na druhé, a v neposlední řadě také panovník, který nechce svou zemi uvrhnout do války.

„Čekají na tebe v předpokoji."

„Kdo? Mí generálové určitě, už se těší, jak konečně uplatní svou vojenskou genialitu."

„Nicky, podívej se na mě."

Car pohlédne své ženě do očí. I když čas a nemoci ubraly mnoho z její krásy, její pohled je stejně vroucí jako před dvaceti lety. Zračí se v něm čerstvě zamilovaná, plachá, sedmnáctiletá Alicky, které ho tolik okouzlila, i kvetoucí nevěsta se záplavou rudozlatých vlasů, kterou si vedl k oltáři. Stále tatáž překrásná mladá maminka s děťátkem Olenkou v náručí, jak ji poprvé po porodu spatřil a samým štěstím se rozplakal. A ač na něj doktor Děrevěnko vrhal nesouhlasné pohledy, přisedl si k Alix na lůžko a objal své dvě královny. Setrvali tak ponořeni jeden do druhého tak dlouho, až se jim zdálo, že se jejich postel odpoutala a pluje vzduchoprázdnem bez známky lidské existence. A teď tatáž Alix ho bere za ruku a pozvedá k sobě, hledí mu zpříma do očí, rukama něžné laská jeho šedivějící vlasy a Nikolaj znovu nachází otřesenou jistotu.

„Je tam i Brusilov? Ten má všech pět pohromadě. Dá se s ním mluvit."

„Je a taky admirálové námořnictva, kozáčtí atamani a velitel palácové stráže. Chce vědět, jestli má posílit hlídky. Bolševici prý agitují v ulicích a místy vyvolávají nepokoje."

„To se dalo čekat. Krysy vylézají z děr. Zřejmě doufají, že se jim v nastalém zmatku nějako podaří propašovat zpátky do Ruska Lenina. Ale ten je doufám bezpečně uklizený někde ve Švýcarsku."

Alix se usměje: „Takhle se mi líbíš mnohem víc. Nesmí vidět tvou slabost. Jsi car vší Rusi. Všechny je rozdrtíš, Nicky, buď Ivanem Hrozným i Petrem Velikým v jednom, musíš bořit i stavět, ničit i budovat. A hlavně si buď jistý, že za všech okolností jsem s tebou."

Nikolaj svou ženu vášnivě políbí na ústa.

„Co bych byl bez tebe, Sunny."

Zavěšeni do sebe pak vycházejí z pracovny do předpokoje, kde se na Nikolaje sesypou čekající jako vosy. Teprve večer se situace natolik uklidní, že car může s rodinou zasednout k večeři. Nálada není nejlepší, všichni se mlčky dívají jeden na druhého, klopí oči a uždibují sousta co nejmenší doufajíce, že někdo prolomí ticho. Jako obvykle to nevydrží Nasťa, i když její výbuch smíchu není beze stop hysterie plynoucí z vážnosti okamžiku.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ," oboří se na ni Tatia, která se cítí odpovědná za důstojné chování svých mladších sourozenců. Aňa se pokouší záchvat zdusit čím dál většími sousty, ale podaří se jí jen poplivat vedle sedícího Ljošku, který ji na oplátku pod stolem kopne do holeně, až Aňa vykvikne.

„Mohl by tu být už konečně klid!"

Všichni ztuhnou, jako by nevěřili, že rozhněvaný hlas skutečně patří Olence. Ta teď sedí na své židli, jako by spolkla pravítko, a čelist se jí nepatrně chvěje potlačovaným pláčem, o kterém svědčí zvlhlé oči.

„Promiňte, já jsem nechtěla..."

Další slova utopí příval slz. Tatia se dívá na plačící Olenku a je jí, jako by to ona se dusila nápory vzlyků. Nikdy ji nenapadlo, jak moc je Olga křehká a zranitelná, rozumějte, Tatia ví, že z nich dvou je ta silná ona, ale Olenčina empatie a schopnost vcítit se do druhých jí teď je na škodu.

„Oliško, ty promiň," pípne zahanbeně Nasťa, neschopná sledovat sestřin smutek.

„Všichni jsme unavení, podráždění a máme strach," vysloví Nikolaj nahlas to, co nad nimi celý dosavadní průběh večeře viselo.

„Tentokrát už bude skutečně válka, Papá," konstatuje Maška, nečekajíc ani otcovu odpověď.

„Ano, bude, mluvil jsme dnes se svými generály, doporučují vyčkat, jak se zachová Rakousko. Ale pokud z atentátu obviní Srbsko a vyhlásí mu válku, musím dodržet spojenecké dohody a jít Srbům na pomoc. Kromě toho se do nás okamžitě pustí Němci, takže budeme muset bojovat na dvou frontách."

Každému teď běží hlavou osud jeho vlastních nejbližších. Jediný výstřel způsobil, že milovaný strýc Ernie a jeho rodina zůstali za nepřátelskou linií, stejně tak teta Irena, carevnina starší sestra, jako manželka pruského prince je nyní v pozici nepřítele. Společné pobyty v Hessensku ustanou, válka rozdělí nejen carskou rodinu, ale i tisíce obyčejných bezejmenných rodin, které své blízké zanechají na druhé straně fronty. A Andrej? Tatiu bodne u srdce. Bude muset narukovat, či se nějak podaří udržet ho v Petrohradě. A může o něco takového otce požádat? I Marii běží hlavou její vlastní starosti. Vladimir Pavlovič, se kterým ji pojí zatím nevyslovený křehký cit, přece říkal, že v případě války splní svou vlasteneckou povinnost a vstoupí do armády. Zatím ho chrání to, že sedmnáctileté armáda nebude přijímat, ale co za rok? Za dva? Jemný chlapec s duší básníka není uzpůsobený životu na bojišti. A Olenka? Svíravý pocit, který ji v posledních týdnech dusí, vyvolává v jejím nitru depresivní stavy, které jí berou vůli k životu. Jako loutka na špagátcích se nechává vláčet životem s neměnným prožitkem smutku a melancholie. Někdy se snaží sama na sebe podívat z vnějšku a tu nachází překvapivé shody se svou matkou. Alixina tvář je zrcadlovým odrazem jejího vlastního obličeje. Olenka se trápí nad Pavlovými dopisy, na které neodpovídá, jistá si marností takového počínání. Tehdy před rokem byla ona nezkušenou prosící Tatianou zahleděnou do povýšeného Oněgina, nyní sama odmítá nabízený cit, který vzbudila. Pavel Voronov je uzavřenou kapitolou, stejně jako život na Standartu. Bude zázrak, pokud jachta nepoputuje do carské flotily a nepromění se ve válečné plavidlo. Starosti nejmladších dětí nenesou určitě jméno či tvář. Jsou dětským strachem z nebezpečí, které válka představuje. Ale Aljošova předčasně vyspělá mysl tuší, že i na jeho bedra bude naloženo možná více, než unese.

Alix se rozhlédne po svých dětech. Jsou tolik rozdílné, a přece mají něco společného. Chvála Bohu ani jeden z nich nemá sobeckou, do sebe zahleděnou povahu. Citlivá, inteligentní Oliška, Tatia, vtělená autorita se silnou vůlí, která je ale schopná neúnavně konat pro druhé, krásná Maška s očima jako tůně a s vrozenou milostností v každém gestu či pohybu, Aňa, živé stříbro, rozená herečka a Ljoška, její vymodlené dítě, bystrý, na deset let důstojný, s vědoucíma očima dítěte, které hodně zkusilo. Bůh ji obdařil měrou vrchovatou a ona chce být vděčná.

„Pojďme se společně pomodlit za sebe i za ostatní lidi. Bůh je milosrdný, jistě nás vyslyší a my to všechno ve zdraví přečkáme."

Romanovci se chytnou dokola za ruce a takto spojeni vysloví prosbu k nebesům. Upokojeni ulehnou ke spánku. Za měsíc vyhlásí Rakousko Srbsku válku a o tři dny později do ní Německo zatáhne i svého ruského nepřítele. V krvavé řeži, která se nepodobá ničemu, co lidstvo dosud zakusilo, se vojákům obaleným bahnem a krví často zdá, že si Bůh vybral slabou chvilku. Evropa se promění v peklo na zemi, které zasáhne všechny, Romanovce nevyjímaje.