Duchové Ipatěvova domu

Zima - v zajetí

Vraťme teď otěže vypravování zpět Tatianě Nikolajevně, která se jediným podpisem svého otce stala jednou z mnoha miliónů stejně starých ruských dívek a ze všeho nejvíce si přála, aby jí skutečně mohla být. Aby svět kolem, který se se zběsile měnil a hnal kupředu, na ni úplně zapomněl. Nestalo se tak. Ve dnech, kdy petrohradské bouře dosáhly svého vrcholu, ztratil její domov definitivně bezpečí. Bušení na palácovou bránu uprostřed noci mohlo znamenat jen jediné, že rozvášněný dav podporovaný vzbouřenými jednotkami vzal Zimní palác útokem a chatrné stráže nemohly jejich vpádu nijak zabránit. V prvním okamžiku Tatiu napadlo přetáhnout si peřinu přes hlavu, jako to dělala, když byla malá a měla strach. Tehdy si naivně myslela, že když není viděna, žádné příšery skrývající se pod postelí na ni nemůžou. Teď už peřina nepomáhala, její noční můry stály zhmotněné venku a dožadovaly se vstupu.

„Tanuško, co se děje?"

Rozespalá Olga ve tmě nahmatala lampičku a ložnici zalilo příjemné zlatavé světlo.

„Já nevím, půjdu se podívat."

Olenka vyskočí z postele a popadne ji za rameno.

„Ne, prosím, nenechávej mě tady."

„Tak pojď se mnou."

Vyplašená Olenka se pevně chytí sestry za ruku a Tatia opatrně pootevře dveře na chodbu. Hluk přirozeně zesílí, rozeznávají změť hlasů a rány narážející do palácové brány. Útočníci se ji zřejmě pokoušejí vyrazit násilím, ale pevná dubová vrata odolávají.

„Tanuško, já se bojím," šeptá vyděšená Olenka.

„Oliško, zmlkni, musíme najít Mamá, Alexeje a sestry. Bude lepší, abychom byli všichni pohromadě."

„Kdyby tu tak byl Papá," vzdychne Olga. Jenže tu není. Nikolajova rodina je ponechána napospas běsnícímu davu. Tatia téměř slyší vyplašené Olenčino srdce, prozatím tedy svůj strach potlačí a dál vleče sestru chodbou, která se mezitím plní zmateným personálem vybíhajícím z jednotlivých pokojů. Většina má na sobě noční úbor, jen komorník Trupp si záhadně rychle stihl navléct svůj livrej.

„Ten v něm snad i spí," špitne Tatia.

„Tatio, Olenko, tady jsme."

Proti nim se žene Maška, následovaná úplně bledou Nasťou. Pod nohy se jí plete Joy, která utekla Ljoškovi a noční manévry zřejmě považuje za nový druh povyražení. Konečně zahlédnou na konci dlouhé chodby Alix, doprovázenou Nastinkou Hendrikovou a Ljoškou, který jako jediný nevypadá vyděšeně, spíše zvědavě. Alix svírá v ruce revolver. Tatia netuší, kde matka zbraň vzala, nejspíš v otcově stole, kam dcery nikdy neměly přístup. V bílém ranním negližé s revolverem v ruce vypadá carevna tak podivně, že na malou chvíli všichni zapomenou na hrozivý hluk venku.

„Nenechám se zastřelit jako nějaká poslední nevolnice," prohlásí neobvykle rázně carevna, i když hlas se jí třese. Děvčata se k ní rozběhnou. Olenka obejme Ljošku kolem ramen, Maška se co nejtěsněji přivine k matce a Nasťu vezme pod svá ochranná křídla Tatia.

„Vaše Veličenstvo," ozve se nesměle Trupp, „nebylo by lepší, kdybych bránu odemkl a vpustil ty křiklouny dovnitř. Přece jen tak krásných dubových vrat by bylo škoda a takhle je ještě víc rozběsníme."

Carevna kývne: „Udělám to sama."

Vezme si od komorníka těžký železný klíč a sledována desítkami párů očí vykročí směrem ke vchodu. Brána do paláce v sobě skrývá, jak to bývá u dveří těchto rozměrů obvyklé, malá vrátka. Tatie se zdá, že odemykání trvá matce nekonečně dlouho, nervózní Alix se potí ruce, klíč ji v prstech klouže, pak ale konečně zapadne do zámku a carevna jím pomalu otočí. Kupodivu se nestane nic, hluk na několik vteřin ustal, jako by se ti venku rozmýšleli co dál. Alix ustoupí a s namířeným revolverem čeká. Pak se vrátka pomalu otevřou a místo valícího se davu se objeví hlava důstojníka s odznaky kapitánské hodnosti. Zasalutuje, pak se zarazí, protože si všimne hlavně, která mu míří na prsa.

„To nebude nutné, učinil jsem opatření, aby nikdo v paláci neutrpěl žádnou úhonu. Když dovolíte, já a moji muži rozevřeme bránu."

Ztuhlá Alix nijak nereaguje, a tak kapitán dá pokyn někomu zvenčí, do chodby se nahrnou další vojáci a společnými silami otevřou bránu dokořán. Teprve teď Tatia rozeznává skutečný rozměr davu venku. Přes celé nádvoří se rozprostírá nepřehlédnutelná masa lidí s pochodněmi a s hesly na dřevěných tyčích. Alix jen zběžně rozezná několik nejbližších.

PRYČ S CAREM. PRYČ S VÁLKOU. CHCEME CHLEBA.

I přes obrovské množství lidí panuje venku napjaté ticho. Oči všech se upínají k carevně, která stojí proti všem, vydaná jim na milost a nemilost. Konečně Alix najde slova.

„Co to má znamenat, kapitáne," vyštěkne.

„Dovolte, abych se představil. Jevgenij Petrovič Chodorovskij, kapitán Voroněžského pluku. Jsme tu jménem prozatímní vlády a petrohradského sovětu. Alexandro Fjodorovno, až do odvolání nesmíte vy, vaše děti, ani nikdo z vašeho služebnictva opustit tento palác. V co nejkratší době vám bude určeno místo dalšího pobytu."

„Jakým právem? Co si to dovolujete. Já jsem vaše carevna, vnučka královny Viktorie. Jak si dovolujete mi nařizovat, kde smím a nesmím být. Až se vrátí imperátor, počítejte s důsledky. Tohle je vlastizrada, čeká vás provaz. Vezměte si tu svou chátru a zmizte."

Kapitán bezděčně o krok ustoupí. Rozhořčená Alix zuřivě gestikuluje a šermuje revolverem před jeho obličejem. Vypjaté nervy kapitánovi nakonec povolí, jedním hmatem se pokusí carevně zbraň vykroutit z ruky, Alix s ním chvíli zápasí, pak ale podlehne jeho síle a poražená se sesune k zemi. Dav venku sleduje její ponížení bez známky soucitu. První se pohne Ljoška a pak i děvčata, Maška matku jemně zvedne z podlahy a všechny děti ji v jediném gestu sounáležitosti obejmou.

„Odpusťte, Vaše Veličenstvo," sklopí Chodorkovskij zahanbeně oči, „celá tahle situace je příšerná pro nás oba. Přijměte mou omluvu důstojníka. Osobně si vašeho manžela velmi vážím, ale nastaly zcela nové okolnosti, proto prozatímní vláda přikročila k tomuto opatření. Car Nikolaj II. včera k ránu podepsal svou abdikaci."

Kdyby Tatia matku včas nezachytila, padla by Alix znovu k zemi. Pozorný Trupp odněkud vykouzlil židli a Tatia na ni otřesenou carevnu posadí.

„Proč? Proboha, Nicky, proč?"

„Proč nás nikdo neinformoval už včera," otočí se Tatia na kapitána.

„Dosud byla tato zpráva tajná. Ale večer se nějak dostala ven, sama vidíte, co to udělalo s lidmi. Kdybychom nezasáhli, byli by schopní vás rozsápat."

Tolik nás nenávidí. Jsme zajatci ve vlastním domě. Mamá vypadá, že se každou chvíli zhroutí. A já? Je to bezmoc, hněv, smutek, zoufalství, co cítím? Nebo už necítím nic? Kdyby tu byl Papá. Jenže ten je někde daleko sám se svými zmatenými pocity, je na tom ještě hůř než my. My máme jeden druhého. Rodina Romanova, toho času internovaná v Zimním paláci v Petrohradě. Nepište nám, poštu ani návštěvy nepřijímáme. Co mi to papuška jednou řekl? Že dělám svým sestrám vychovatelku. Tak dobře, už vím, kdo jsem. Starý život i identitu mi vzali, ale mám novou, jsme ochránkyní své rodiny. Nebudu plakat, nesmím si dovolit podlehnout hněvu, nechci být smutná ani ponížená. Mám tolik síly, že vystačí pro nás pro všechny. Jsem Tatiana Nikolajevna Romanova.