Duchové Ipatěvova domu

Léto - osamělost

V Livadii je všechno jiné. Kouzelný palác nedaleko pobřeží je na rozdíl od jejich petrohradského domova vždy zalitý sluncem a ráno, když vstanete, nevítají vás syrové a chladné chodby, ale jas a vlahé teplo. Dokonce i car, poslední dobou posmutnělý a zamlklý, zde ožívá do své obvyklé nálady. I tak ale Tatia vnímá, že milovaný otec už nesrší vtipem jako dřív, málokdy ho vidí usmívat se, uzavírá se často do své pracovny, nebo odchází na dlouhé osamělé vycházky na pobřeží.

„Můžu jít s tebou, Papá," osmělí se se jednoho dne Tatia. Otec přikývne a tak jdou bok po boku mlčky vedle sebe. Tatiana si uvědomí, že už je stejně velká jako Nikolaj, přerostla už i starší Olgu. Stále více se podobá své matce s tím rozdílem, že její daleko od sebe posazené oči nenesou barvu ani jednoho z rodičů. Jsou prostě jen její, a když se Tatia usměje, smějí se s ní. Její rty pak odhalí droboučkou mezírku mezi předními zuby, kterou mají i její sestry jako neklamnou známku toho, že jsou dcery Alix. Jenže carevna se nesměje, jako by se smích z jejího výrazu úplně vytratil, takže tuto rodinnou drobnůstku u ní neuvidíte.

Tatia má co dělat, aby otci stačila. Nikolaj protahuje krok, jako by ho cosi pohánělo. Zastaví se až na vrcholku skalního útesu, kde se posadí a nepřítomně si zapálí cigaretu. Jeho pohled je upřený někam daleko, kam Tatia nemůže dohlédnout.

„Dáš si taky?" nabídne nečekaně dceři, která sotva popadá dech po náročném výstupu. Ne že by nikdy nekouřila, tajně z útrobách zahrady se už párkrát dělila o jedinou cigaretu s Olenkou, která ji získala od některého z kadetů hlídajících u brány. Tohle ale bylo jiné. Nabídka kuřiva znamenala, že ji Nikolaj považuje za dospělou, a tudíž hodnou dospěláckého rozhovoru. I když jí cigarety vlastně vůbec nechutnají, Tatia ji přijme a připálí si od otce. Kouř v plicích ji trochu dusí a maličko se jí zvedá žaludek, který v 15 letech není na nápor nikotinu připraven, ale i tak cítí, že ji společný kuřácký zážitek s otcem propojuje.

Chvíli jen tiše sedí, než se Tatia odváží zeptat.

„Děje se něco, Papá? Poslední dobou si o tebe děláme starosti, něco tě trápí? Nebo je něco s Ljoškou?"

Nikolaj si vážně prohlédne dceru. Neví, kolik toho Tatia unese, ale ze všech svých dcer je nejsilnější. A také nejchápavější.

„Často mě teď napadá, že bych nejraději od všeho utekl. Jsem unavený, Tatěnko, díváš se na cara, který nechce být car."

„Vždycky jsi nám ale říkal, že být carem je boží vůle, že car je carem, protože si ho Bůh vyvolil, a proto jím musí být."

„Jenže být vládcem taky znamená dělat věci, které nechceš."

„Tomu nerozumím, máš veškerou moc, nikdo tě nemůže nutit dělat věci, které nechceš."

Car, který nikdy nechtěl být carem, Nikolaj, toho jména druhý, muž, který je víc otcem své početné rodiny než panovníkem, muž, který se nerad rozhoduje, a proto často věci nechá tak, jak jsou. Ne moc bystrý, ale dost chytrý na to, aby viděl své nedostatky a vlastní neschopnost držet krok s překotnými událostmi. Vládce beznadějně oddělený od svého lidu, nemilovaný, uzavřený ve vlastním světě, ze kterého nechce vyjít, aby ho krutá realita nezraňovala. Tak se Nikolaj vidí. Ale jak to sdělit patnáctiletému děvčátku? Pevně stiskne Tatianiny dlaně do svých a jeho modré oči se upřeně opřou do jejích.

„Tatěnko, udělal jsem jako car spoustu špatných rozhodnutí. Třeba tehdy, když jsem před sedmi lety nechal střílet do dělníků, nebo když jsem se dal do spolku s Francouzi a Angličany, protože jsem se bál Německa, a jediné, co z toho budeme mít, je, že nás dříve nebo později zatáhnou do války, která nás tak jako tak zničí. Ale to je vina Nikolaje II., cara vší Rusi, a ta mě teď dohání. Možná to, že je Ljoška nemocný, je boží trest za mé chyby. Ale nikdy nepřestanu být otcem, který vás nade vše miluje. A dokud budeme spolu, nic se nám nemůže stát. Chci, abys to věděla, ty, matka, sestry, Aljoša, vy jste můj život."

Tatia otce hltá očima. Co to říkal? Že bude válka? Nesmysl, to by papuška přece nedovolil. Je tak smutný a tak sám, kdyby teď odešla, seděl by tu možná celé hodiny, hlavu v dlaních. A nebo by zapaloval jednu cigaretu od druhé, dokud by ho nepálily plíce. Má car vůbec opravdové přátele? Ne takové, kteří se za ně ze zištnosti vydávají, ale skutečné druhy, kterým by se mohl svěřit? Kdysi to bývala Alix, jeho zbožňovaná Alicky, se kterou sdílel nejen vášnivou lásku, ale i všechny hnutí své mysli. Carevna teď ale žije v jiném vesmíru, jehož středobodem je Alexej, stále více se vzdaluje svému muži, pyšná a zároveň hluboce zraněná. Její citové výbuchy, její neotřesitelná víra v boží poslání carské rodiny, to vše ji vzdaluje od manžela i dcer. Nikolaj to ví, ale jeho oddanost manželce ani tak nemůže nic narušit, i když jejich planety už krouží po odlišných oběžných drahách.

Tatia mnohé neví, mnohé jen tuší, ale zaplavuje ji soucit s otcem. Jediné, co může, je zabořit hlavu do jeho ramenou a, jako když byla malá, nechat slzy, aby se vpily do jeho vojenského kabátu.