Duchové Ipatěvova domu

Zima - poslední sbohem

Andrej si zacpává uši a jako smyslů zbavený tiskne zuby polštář, aby neřval. Před pár dny jim Jurovskij oznámil, že přišel rozkaz k popravě cara a jeho rodiny. Den na to posílili stávající komisaře další muži určení k vykonání rozsudku. Zcela bez známky soucitu probírají nejlepší místo a způsob popravy. Už od rána se vyklízejí ulice, mladého kuchtíka Sedněva pošlou za jeho strýcem a je to jediný okamžik, kdy se bolševičtí vrazi rozhodnou některou ze zamýšlených obětí ušetřit. Dva z katů, oba Litevci, se odmítnou masakru zúčastnit. Nechtějí vraždit děti, myšleno Anastázii a Alexeje, kteří jsou nezletilí. Při pohledu na Andreje Jurovskij blahosklonně svolí, aby ani on nemusel být přítomen samotné popravě. Nyní musí všichni tři čekat v místnosti pro stráže, než vraždění ve sklepě skončí. Oba Litevci Andreje sledují netečným pohledem, ale ze způsobu, kterým drží v roztřesené ruce cigaretu, i z trhnutí, které následuje po každé nové salvě kulek, je zřejmé, že i oni prožívají hotová muka. Konečně hluk i střelba utichnou. Do místnosti strčí hlavu Jermakov. Je od hlavy až k patě potřísněný krví a táhne z něj lehký opar alkoholu.

„Nástup, chlapi, musíme to tam co nejrychleji uklidit."

Litevci se neochotně zvedají, ale Andrejovy nohy zdřevěněly. Jermakov mu zatřese ramenem.

„Hej, Morozove, tys mě neslyšel. Koukej mazat, nebo tě zastřelím za dezerci a hodíme tě tam k nim."

Andrej na nohou vratkých jako z papíru se potácí přes dvůr do sklepení. Schody dolů zvládne jen díky tomu, že se pevně přidržuje stěny. Naštěstí mu už nikdo nevěnuje pozornost. Pohled, který ho dole čeká, ho donutí o dva kroky ucouvnout. Odvrátí tvář a snaží se uklidnit, jeho tep ale běží na vysoké otáčky a žaludek cítí až v krku. Chce se mu ze zápachu krve i z toho, co ve sklepě spatřil, zvracet. Všude leží mrtvá těla, rozesetá tak, jak oběti padaly pod náporem kulek k zemi. Andrej pomalu vejde do místnosti. První si všimne nebohého careviče ležícího na podlaze s obrovskou dírou v uchu. Vedle něj spočívá tělo jeho otce s jedinou ranou na hrudi. Dále v místnosti jsou těla carevny a velkokněžen, jejichž ostatky leží přes sebe, jak se děvčata k sobě v smrtelném strachu tiskla. Mezi nimi poznává Andrej Tatianu. Zatímco se sklání nad jejím tělem, polyká slzy, které ho pálí v očích. Jeho milovaná má blůzu nasáklou krví a další krvavá rána je patrná v obličeji. Pak ale, snad se to Andrejovi jen zdálo, se její hruď nepatrně pohne. Předstírá, že kontroluje tep, a skloní se ještě hlouběji. Tatia skutečně dýchá, mělce a přerývaně, ale dýchá. Bože, děkuji ti za ten zázrak. Andrej nechápe, jak je to možné, ohmatá jemně její hrudník a ucítí něco tvrdého. Malé, drobné předměty, snad kamínky, ne drahé kameny. Mezi chlapy se často mluvilo o tom, že Romanovci mají ukryté cennosti, ale ani opakované šťáry nic neprokázaly. Ať je to, co je to, zachránilo to Tatianě život. Krev na jejích šatech nemusí být tedy nutně její, ale jejích sester, které se v zoufalství tlačily jedna na druhou. Rána na hlavě sice silně krvácí, ale při bližším ohledání se nezdá hluboká.

„Je po ní?" houkne na něj Jurovskij, který vše od dveří sleduje.

Andrej neurčitě kývne, ale pro jistotu přikryje Tatianino tělo jednou z připravených plachet. Pohledem pak přivolá jednoho z Litevců, který mu pomůže položit Tatiu na nosítka. Vynesou ji pak na dvůr, kde už jsou připravená auta. Vytáhnout nosítka na korbu náklaďáku vyžaduje značné úsilí. V jednom okamžiku Andrejovi maličko sjede ruka, nosítka se nakloní a Tatia sotva slyšitelně hlesne. Litevec překvapeně vzhlédne. Teď se rozhodne o všem, jestli voják zavolá některého z bolševických popravčích, je s ním i s Tatianou konec.

„Prosím," procedí Andrej mezi zuby.

Litevec ho drtí pohledem svých bezbarvých očí.

„Prosím," zopakuje tiše Andrej. Cítí, že jeho nohy se proměňují v sulc. Srdce mu divoce buší a po zátylku stékají čůrky potu.

K jeho úžasu neudělá Litevec nic. Hlavou ukáže nahoru na korbu a lámanou ruštinou se otočí na Jermakova, který zevluje kolem: „Vezmeme si s Morozovem na starost tohle auto."

Andrej bezděky vydechne. Mlčky dorazí k vykopaným jamám, které se mají stát hrobem carovy rodiny. Litevec pomůže Andrejovi složit Tatianino tělo jemně na okraj díry, vedle položí mrtvou Olenku, Děmidovou a ještě jedno tělo zřejmě patřící Schneiderové.

„Pomůžu ti včas zmizet, až se ty bolševický prasata ožerou do němoty," špitne ještě Andrejovi jeho litevský druh.

Ano, musí zmizet co nejrychleji, než hrob zaházejí vyhrabanou zeminou. Bude Tatia ještě živá? Jsou její zranění skutečně jen povrchová, jak se na první pohled zdálo. Ničím z toho si Andrej není jist. Litevec na něj povzbudivě mrkne. Má tedy spojence. To je dobré. Chvíli po poledni, kdy vrahové zpití vodkou i opojením z díla, které vykonali pro nové Rusko, se Andrej nepozorovaně vytratí ven pod záminkou, že musí na dvůr na záchod. Když se ztratí z dohledu hlídky, kterou u vrat zaměstnává Litevec, přeleze prkenný plot, který dělí Ipatěvův dům od okolního světa, a rozběhne se pryč. Za sebou nechává Andreje Morozova poblouzněného Leninovými hesly. Z Jekatěrinburgu prchá Andrej Michailovič Morozov nenávidějící bolševiky k smrti s jediným cílem, odvést do bezpečí tu, na které mu záleží víc než na jeho životě.