Duchové Ipatěvova domu

Jaro - bouře

Na Nový rok 1905 našla Tatia na schodech Aničkovova paláce, kam rodina přišla navštívit babičku Minnie, deset kopějek. Hned po návratu si běžela nově nabytý poklad uložit do krásné vyřezávané skříňky, kterou jí jako dar k šestým narozeninám dala teta Xenia, carova starší sestra. Občas, když je v ložnici sama, minci vyndává a převaluje ji v dlani. Co by se s ní asi dalo podniknout? Nejraději by za ni pořídila dárek celé rodině, ale bude to stačit? Vždycky, když ji u toho málem přistihne Olenka nebo Máša, ji svrbí jazyk, protože by se tolik chtěla se svým tajemstvím někomu pochlubit. Nakonec to nevydrží a vše vyzradí Olze.

"Páni, ukaž, takové jmění," je bez sebe nadšením Olenka, "to tam určitě ztratila velkokněžna Zinaida, ta je prý nejbohatší v celém Rusku."

"Třeba to tam pohodila schválně, aby minci sebral nějaký chudák a mohl si za ni něco koupit," přidává se Tatia. Ne že by u toho necítila trošku provinilosti. Za chudačky se považovat nemohly, zpravidla dostaly, o co si řekly, i když Nikolaj se vždycky snaží jejich rozmařilá přání krotit.

Obě sestry pak stráví večer tím, že přemýšlejí, jak by mohly peníze utratit, protože, považte, velkokněžny nikdy nenakupují. V jejich světě se věci objevují stejně samozřejmě jako ráno nový den, takže o tom, co se odehrává v krámcích v Petrohradě, mají jen mlhavou představu z knih a učebnic. A zatím daleko od těchto dětských starostí se schyluje k bouři.

Za prvé je tu vyčerpávající a neúspěšná válka s Japonskem, Petrohradem se šíří hlad a dělnící svůj denní chleba dostávají nepravidelně a ve stále se tenčícím množství. A car? Ne, Nikolaj není netečný, jen nerozhodný, přešlapuje na místě a nakonec dá armádě neuvážený pokyn, aby případné nepokoje potlačila. Nechce krveprolití, dobře si ještě pamatuje ušlapané mrtvé ze dne své vlastní korunovace. Ale někde tam uvnitř je v něm pořád hrdost cara z boží milosti, jenž je neomezeným vládcem všech.

Petrohradské ulice vřou, podobají se nervům napjatým k prasknutí, občas ojediněle zahřmí, ale hlavní nápor se teprve čeká. I u rodinné večeře je cítit nervozita. Nicky má čelo zbrázděné vráskami a jeho modré oči jsou nezvykle zapadlé. Alix houpá na klíně maličkého Alexeje, který cítí rodičovský neklid a co chvíli pobrekává. Olenka, Tatia a Maška na sebe vrhají pohledy plné otázek, jen malá Anastázie si poklidně pobrukuje dětskou melodii, ponořená do svého snového světa.

"Alicky, vezmeš děti a odjedete do Gatčiny," ozve se náhle do všeobecného tísnivého ticha Nikolaj. Alix překvapeně vzhlédne.

"V žádném případě, zůstaneme tady s tebou."

Je připravená manželovo rozhodnutí zlomit za každou cenu. V životě Alix není nic tak děsivého, jako být oddělena od Nickyho a dětí, ale v zájmu jejich bezpečnosti je ochotna přistoupit na to, že dcery odjedou s vychovateli do Gatčiny. Ljoška však zůstane s ní. Alix nikomu tak nevěří, aby mu careviče svěřila na více než pár hodiny. Nikolaj váhá, ale v očích své ženy čte naprosté odhodlání.

"Dobře, jak chceš, ale děvčata odjedou hned ráno."

"My nikam nepůjdeme, Papá, já tu chci být s tebou," vzlykne Marie a pověsí se otci na krk. Olenka a Tatia statečně polykají slzy, Anastázie, která přece nikdy nepláče, zarputilým výrazem dává najevo, že ani ona se z Carského Sela nehne. A zatímco Máša jako klíště objímá otce, mezi ním a Alix probíhá neslyšný rozhovor beze slov. Unese malá Marie odloučení od milovaného tatínka?

Před čtyřmi lety car těžce onemocněl tyfem, celé dlouhé týdny k němu nikdo nesměl, ani Alix, která byla v jiném stavu a lékaři jí to důrazně nedoporučili. Z ciziny dokonce přijel Nikolajův bratr Michail, protože se pomalu a zatím jen v zákulisí začalo jednat o nástupnictví. Tatia si z té doby pamatuje jen malé útržky slov, výrazy obličeje, dlouhé rozhovory obou bratrů, po kterých Míša vycházel z carovy ložnice s povislými rameny a vyčerpanou tváří. Šeptali si pak stále něco s carevnou, pro kterou to byla jedna z mála možností alespoň zprostředkovaného kontaktu s manželem.

"Nepovolil. Trvá na tom, prý je to romanovská tradice," zaslechla Tatia jednou z úst svého strýce, i když významu těch slov tehdy ještě nerozuměla. Pochopila jen, že se jedná o něco velmi vážného, protože Míša se potom doslova zhroutil do křesla. Alix na to reagovala pouze rezignovaným pokýváním. 

"A co když to bude chlapec?" řekla až po delší odmlce.

"Já nevím," rozhodí Míša rukama, "teď jsem následníkem já. A nikdo neví líp než já, že bych byl mizerný car," dodá se smutným úsměvem. Na to se Alix vzhledem k těhotenství překvapivě hbitě vymrští a chytne švagra naléhavě za ruku. Tatia se krčí za opěradlem pohovky a ani nedutá, aby si její přítomnosti nevšimli. Co to Mamá dělá? Carevna nemůže klečet před obyčejným velkoknížetem, byť by to byl carův bratr. Ale Alix nedbá na důstojnost.

Upřeně hledí na Michaila a skoro jen šeptá: "Slib mi, že jestli se Nickymu něco stane a dítě bude kluk, vzdáš se vlády v jeho prospěch." Ubohý Míša, neví, co s očima, chtěl by se vytrhnout, ale Alix ho drží silou matky, která bojuje za své dítě.

"Slib mi to," trvá na svém. A Míša neznatelně kývne. Pak je večer a děvčata tentokrát proti obyčeji ukládá vychovatelka, Miss Eager. Ani jedna ale nemůže usnout. Tehdy ještě sestry spolu sdílely jednu ložnici, a tak Olenka s Tatiou slyší tichý pláč maličké Marie.

"Co je, Mášenko," přikleknou starostlivě k Mariině postýlce. Ale děvčátko ze sebe dostane jen Papuška, Papuška.

"Stýská se jí," uhodne hned Olga. Obě vědí, jak Máša otce miluje a jak jí jeho dlouhá nepřítomnost ničí. Druhý den Mášenka odmítne snídani a v košilce celý den proleží stočená do klubíčka. A když se druhý den scénář opakuje, Olenka s Tatiou si umíní, že musí sestře pomoci. Jenže jak? Propašovat ji do otcovy ložnice je zhola nemožné, navíc jsou si vědomy rizika.

"Ty něco vymysli," naléhá Olga, která jako vždy ve chvílích krize spoléhá na sestřinu chladou hlavu. Ne náhodou Tatianě z legrace přezdívají Vychovatelka. A pak to Tatiu napadne, chce to jen trochu odvahy. Jednou večer, když se dívenky domnívají, že se nikdo nedívá, Olenka, vyšší z obou děvčat, odcizí na krbu otcovu podobiznu v porcelánovém rámu a odnesou ho Marii. Alix tu ztrátu brzy odhalí, ale velkoryse ji přejde, když potají pozoruje malou Mášu líbající každý večer otcův obrázek.

Teď je Marie o 4 roky starší, ale její závislost na otci není o nic menší. Tiskne své malé tělíčko k jeho hrudi a hebkou tvářičku otírá o vousy na jeho lících. Nedovolí, aby ji Papuška zase nechal samotnou. Němohra mezi Nikolajem a Alix má jasný výsledek, nemůžou riskovat, že Marie zase přestane jíst. Všichni tedy zůstávají, zatímco Petrohradem se prožene vichřice.

Tisíce lidé vyjdou do ulic, aby carovi předali petici s požadavky na zlepšení pracovních podmínek a uvolnění poměrů. Jejich frustraci ještě posílí fakt, že cara v petrohradských palácích nezastihnou. Pak už vše spěje ke krvavému finále. Davu protestujících se do cesty postaví armáda a pochod je utopen v potocích krve. To se carovy dcerky ale nikdy nedoví, jejich mysl je zatím nevinná a nepopsaná jako čistý list papíru.

A Tatianin poklad? Ne, nebojte se, Tatia na něj ve víru událostí nezapomněla. Prozatím odpočívá v alabastrové skříňce a čeká na svou chvíli.