Duchové Ipatěvova domu

Léto - Anastázie

Ljoška se uzdravil. Vše se vrátilo do starých kolejí. Blíží se Vánoce a Aljoša jako každý rok doufá, že pod stromečkem najde vytoužené kolo, ne tříkolku, ale opravdový bicykl, na kterém jezdí sestry. Takže vše při starém, ne, počkejte, vlastně něco je jinak. Začalo to na svátek sv. Mikuláše. Anastázie ráno přišla na snídani s ofinou.

„Proč jsi to udělala?" podivil se otec.

„Protože se mi chtělo," odvětí Nasťa. A konsternovaný Nikolaj se nezmůže na slovo. Mohl by ji potrestat, ale za co vlastně? Sebrat krejčovské nůžky a diletantsky si zahrát na kadeřnici není nic nezákonného, není to vlastně ani nevychované, není to nic. A Anastázie v duchu jásá nad svým malým vítězstvím. Kdyby byli Alix a Nikolaj rodiče dneška, povzdechli by si smutně, že jejich nejmladší přichází do puberty a že to budou muset pár let přetrpět, protože Nasťa nikdy nebyla jednoduché dítě, natož teď. Není poddajná jako Marie, nesobecká jako Tatia a chybí jí studijní nadšení, kterým oplývá Olenka. Ne že by byla hloupá, jen líná, svéhlavá a nerada se podřizuje. Jako by nepatřila ani jednomu z rodičů, není ničí, je svá. Tohle by chtěla nejmladší z řady carových dcer říci světu.

Učitelé si na ni začínají stěžovat, polevila v matematice a angličtině, kterou dříve tolik milovala. Válí se po lavici a odmlouvá. Nejoblíbenějším zdrojem Nastiny nově nabyté sebedůvěry dospívajícího telátka, přesvědčeného o své neomylnosti, je nebohá Miss Margaret Eager.

„Papuška nám dnes nepřijde popřát dobrou noc?" diví se Anastázie.

„Má práci," odvětí odměřeně vychovatelka a chystá se zhasnout.

„Nechce se mi spát. Pojď se Marie, budeme si ještě povídat," pronese Nasťa laškovným tónem, jako by Miss Eager nestála ve dveřích a nedívala se na ni. Marie si tváří v tvář guvernantce připadá hloupě za sestru.

„Je už pozdě, teď zhasnu a vy budete pěkně klidně ležet a snažit se usnout."

„Proč?" vyštěkne drzý hlásek, „protože jste to řekla? Nejsem už malá, můžu sama rozhodnout, kdy půjdu spát."

„Asi budu muset přece jen zavolat Jeho Veličenstvo," nechce se nechat o poslední slovo obrat Margaret.

„Asi budu muset přece jen zavolat Jeho Veličenstvo," zazní parodicky její vlastní věta. Kdyby to nebylo vážné, musela by Margaret zatleskat hereckému umění své svěřenkyně. Dikce, tón, melodie, vše dokonale napodobeno. Marie v rohové posteli se snaží udělat neviditelnou. Co to do té Nasti vjelo?

„Tos nemusela, Anastázie," řekne posmutněle vychovatelka a odchází z pokoje. Velkokněžnám nikdy nikdo z personálu, ani učitelé, ani chůvy netykají, aspoň ne v jejich věku, kromě zvláštních situací, situací, jako je tahle. Anastázie se najednou cítí provinile. Neví, jak z toho ven, zamaskuje to tím, že vztekle mrskne polštářem.

„Proč jsi to udělala?" zeptá se Marie. Anastázii se zdá, že se jí poslední dobou všichni ptají na to samé.

„Proč? Co já vím. Prostě..."

„Protože se ti chtělo?" dokončí za ni větu Máša, „řekne to Papá, budeš mít malér."

„Je mi to jedno."

Anastázie si lehne na bok obličejem ke stěně, aby dala sestře najevo, že se o tom už nehodlá bavit. Ale spánek nepřichází. Spíše strach z toho, co jí otec řekne. Nikolaj nikdy žádnou ze svých dcer neuhodil, přesto je pro své děti nepřekročitelnou autoritou. A také zbožňovaným tatínkem, ke kterému dcery vzhlížejí. Nasťa mu nechce dělat starosti, ani ho zlobit. Jen si nemůže pomoct, jako by přestala sama sebe poznávat.