Duchové Ipatěvova domu

Zima - rozděleni

Měsíce poměrně klidného života v Tobolsku skončily. Rodina se měla rozdělit. Pro Tatiu a její sourozence horší zpráva ani nemohla přijít. Původní rozkaz zněl, že přesun se týká pouze bývalého cara, ale Alix zavrzele odmítala Nickyho opustit, a tak bolševičtí komisaři povolili odjezd také jí a jednomu z dětí. Rozhodnutí nechali na rodičích.

„Alexej musí zůstat tady, dokud mu nebude líp. Teď není schopen žádného delšího přesunu."

Alix sice rozumem chápe, že má Nikolaj pravdu. Alexejovo zranění se hojí pomalu a noha stále zůstává v dlaze, ale odloučení od syna a nemožnost ho ošetřovat jí připadá jako rána do srdce.

„Dobře," připustí, „vezmeme tedy Olenku."

„Olga je teď dost depresivní, není moudré ji trhat od sester. A Tatia bude potřeba tady. Věřím, že se o bratra postará stejně dobře jako my."

„Nicky, to přece neudělají. Nerozdělí nás."

Alix se derou do očí slzy. Poslední rok jejich života se věci jen horšily, ale vše rodina snesla díky neustálé blízkosti jednotlivých členů. Alix nikdy nebyla oddělená od svých dětí na víc než pár dní. I když s nimi nemohla hrát tenis, podnikat výlety či se koupat v moři, její tichá přítomnost dotvářela rodinné souznění. každý článek jejich malého rodinného společenství byl nenahraditelný. Je snad tohle záměr bolševiků? Zlomit jejich ducha tím, že nechají strádat jednoho bez druhého.

Nikolaj je vůči manželčině smutku bezmocný. Stejně jako Alix jeho srdce odmítá připustit možnost, že nechají děti v Tobolsku samotné, napospas rudým. Vždyť Alexej a Anastázie jsou ještě děti. A Olenka je křehká, stačí málo, aby se její psychika rozpadla na kusy. Pojede tedy Marie. Usměvavá, zdravá a silná dívka jako ona bude matce ku pomoci a její laskavá tvář s velikýma modrýma očima je i pro něj velikou vzpruhou.

„Vezmeme Mašku, je to nejlepší řešení," rozhodne.

Jak ale sdělit nutnost rozloučit se dcerám? A Ljoškovi, který stále tráví čas převážně na lůžku? Nikolaj by si nejraději rval zoufalstvím vlasy. Jako by se jim zase o kousek vzdálila možnost se z tohohle pekla dostat.

Marie přijme otcův verdikt kupodivu klidně a dospěle. Zato Nasťa, pro kterou byla Maška díky věkové blízkosti vždy nerozlučnou družkou, se srdceryvně rozpláče. Otec svou nejmladší musí už pokolikáté utěšovat. Malá dvojka, jak oběma děvčatův v dětství říkali, se tedy rozpadne. Tak, jako Olenka a Tatia tvořily nerozlučnou dvojici, i obě mladší dcery byly odmala propojené, a i když po narození Alexeje Nasťa přilnula k bratrovi a pozděli se Ljoška stal jejím parťákem při nejrůznějších lumpárnách, Marie zůstala pro Nasťu mezi sestrami ta nejdůležitější. Sdílely spolu v Alexandrovském paláci pokoj, který v dobách vzkvétající puberty býval občas bojištěm, kde si dívky vyjasňovaly svůj soukromý prostor. I přes to mezi nimi nikdy nedošlo k velkému rozbroji. Klidná a radostná Marie trpělivě snášela Nastiny občasné výbuchy, lenost a silnou osobnost. Teď, ve chvíli, kdy Maška měla odjet, se naplno projevila Nastina závislost na sestře.

„Ale no tak, Aňo," pokouší se dívenku utěšit otec, „jak nejrychleji to půjde, zařídím, abyste za námi přijeli. Přece tu nebudeš sama."

„Já vím Papá," vzlyká Nasťa, „ale bez tebe, maminky a Mašky si to vůbec neumím představit. Bude se mi hrozně stýskat."

Tatia se setká očima s otcem. Ví, že starost o sestru i o Ljošku předává Nikolaj jí. Proto berou Mašku a ne ji. Natolik jí papuška věří.