Duchové Ipatěvova domu

Léto - nemoc

„Ty dnes nebudeš, Tatio, nic snídat?"

„Promiň, Mamá, nemám chuť, dovolíš, abych si šla lehnout?"

Alix si ustaraně dceru prohlíží.

„Pojď sem."

Tatia pomalu vstává ze židle a nejistým krokem jde k matce. Podlaha pod ní jako by se vlnila a závěsy na otevřených oknech mění každou chvíli barvy. Udiveně zůstane stát. Jakým podivným jazykem na ni tohle ráno hovoří? Tatia nerozeznává ani slovo. A proč to vypadá, jako by se tváře rozplizly jako kaňky na papíře? Nohy, vratké jako při opilosti, jí najednou vypovědí službu a Tatia se zvolna sesune k zemi.

„Pro boha živého, Tanuško, pomozte jí někdo?"

Silná paže sestry Marie jí napůl vyzvedne do sedu. Tatia na ni překvapeně zírá. To už ale přibíhají rodiče a Nikolaj bere dceru do náruče.

„Je úplně rozpálená, odnesu ji do ložnice. Zavolejte doktora Botkina."

Rodina, paralyzovaná šokem, chvíli bez hnutí stojí, jako by carův rozkaz neslyšela.

„Mně se v noci zdálo, že nespí, že pořád chodí na záchod," pípne Olga, „ale myslela jsem, že třeba jen něco špatného snědla."

Carevnina mysl běží na plné obrátky.

„Olenko, přestěhuješ se k sestrám, kdyby to bylo nakažlivé. A vy vzpomínejte, co jsme včera jedli."

Děti křížem krážem procházejí svou paměť, ale nenapadá je nic, co by Tatiana snědla jiného než ony samy.

„Mamá, mě něco napadlo, ale možná je to hloupost," nesměle se ozve Nasťa. Obvykle jejím dětským názorům málo kdo přikládá význam, není si tedy jistá, jestli to, na co si vzpomněla, je důležité. Carevna ji povzbudí úsměvem, ačkoliv jí srdce buší jako zběsilé. Měla by si sednout. Poslední dobou ji trápí časté arytmie a dušnost, kvůli kterým je odkázaná na kolečkové křeslo a pomoc druhých, chce-li se dostat ven na čerstvý vzduch. Teď ale své neduhy nevnímá.

„Když byla ta velká vojenská přehlídka, bylo hrozné vedro a Tatia se pak na ulici napila z nějakého vodovodu, protože měla žízeň..."

Svatá Bohorodice! Alix se pokřižuje, definitivně se jí zmocní slabost. Klesne na židli a snaží se dýchat pomalu a hluboce, aby zahnala návaly hysterické paniky.

„Řekneš to doktoru Botkinovi, ale pamatujte si, nikdo z vás nesmí do Tatianina pokoje, dokud mu to já nebo otec nedovolíme."

Ljoška se rozpláče, je to jediný způsob, jak malé dítě může čelit strachu.

„Co se Tanušce stalo, Mamá?"

„Ještě nevím, doktor nám to brzy řekne."

Ale v hlavě Alix se už usídlila otřesná jistota. Tyfus, nemoc, na kterou se umírá. Nemoc, na kterou neexistuje účinný lék. Může se jen modlit a doufat, že Tatia je mladá a dost silná na to, aby její tělo nad infekcí zvítězilo.

Následující hodiny a dny působí palác jako zakletý. Dusivé ticho jen občas pročísne nesmělé zakašlání, nebo tichý rozhovor. Doktor Botkin nařídil přísnou karanténu pro všechny, kdo přišli s Tatianou do bližšího styku. Děti by se měly radovat, že vyučování je jim do odvolání prominuto, ale zatím sedí sklesle ve svých pokojích. Ljoška dlouho sám ve své ložnici nevydrží, takže dívky, sestěhované teď všechny k sobě, se o prostor dělí ještě s bratrem. Tatianina přítomnost chlapci schází.