Duchové Ipatěvova domu

Babí léto

Přichází září a rodina i s celým doprovodem se vrací do Carského Sela. Každý ten fakt prožívá po svém. Zatímco u mladších dětí převažuje těšení se na hračky, příbuzné a trochu i na školu, starší dívky, bolavé svým dospíváním, si každá odvážejí svůj malý smutek. Nic zvláštního ve věku, kdy se překotně vyvíjejí, snaží se porozumět svému tělu i tomu, proč se jejich nálada mění jako dubnové počasí. Každá už pocítila lehký dotek první lásky, i když u Marie má čistě platonickou podobu. Její city se přelévají z jednoho pohledného důstojníka na druhého. O každém sní jako o svém manželovi, se kterým bude mít, jak hrdě prohlašuje, dvacet dětí. To abys už začala, popichují ji sestry.

Tatia ve své vážnosti a zdrženlivosti si nechává záležitosti svého srdce pro sebe, ale i ona v něm nosí konkrétní jméno. Hádáte dobře, vrozená zvědavost jí nedá a jednoho dne si více prohlédne kadeta v bráně, kvůli kterému ji onehdy sestry škádlily. Andrej Morozov, vysoký, statná postava, vlasy skoro černé, upřímný pohled světle hnědých očí, ne krasavec, ale dost pohledný na to, aby upoutal dívčí pozornost. Stydlivě klopí oči, kdykoliv na něj Tatia upře pohled, ačkoliv rozkaz mu velí dívat se zpříma před sebe. Zatím kolem sebe jen krouží, neodvažují se spolu promluvit, ale zárodek příštího citu už je tu. Teď se ale jejich cesty na čas rozdělí, Andrej se vrací do petrohradské kadetky, kde mu zbývá ještě rok.

„Jestli se mu opravdu líbíš, tak se znovu uvidíte, to je jasné," prorokuje Olenka, které se přece jen večer po zhasnutí Tatia svěří.

„A co ty? Žádný nápadník na obzoru? Hádám, že Papá brzy začne nějakého hledat. Babička Minnie se zasnoubila v 17 a teta Olga v 19."

„Jen to ne," otřese se Olga, „nechci se vdávat, chci být ještě s vámi."

„Olenko, víš, něco mi vrtá hlavou. Všimla sis, jak často za námi v létě jezdil Dmitrij Pavlovič? Není ti to divné? A pořád si špital s Mamá, musel jí vymluvit díru do hlavy."

„Ty myslíš..."

„Je to jen takové tušení, Mamá na něj dost trpí, nezdá se ti."

„Toho nikdy, jen ho vidím, dělá se mi husí kůže," otřepe se znovu Olenka.

„Ale je hezký, ne?" pokusí se namítnout Tatia.

„Hezký je strýc Míša, Dmitrij je slizký, slizký jako had, kdybys věděla..."

Olenka se zarazí v půli věty. Nejraději by si nafackovala, že vůbec promluvila.

„Kdybych věděla co?" vyzvídá sestra.

„Ale nic, zapomeň na to."

Tatianina probuzená zvědavost už se nedá odbýt.

„Když jsi to načala, tak to dořekni," naléhá na sestru, která cítí, že jí rudnou tváře studem nad tím, co by měla nahlas vyslovit.

„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsme na zahradě slavili Ljoškovy narozeniny, takže jsme nemuseli jít spát?"

Tatia horlivě přikyvuje, vlahá noc jim umožnila strávit v parku celou oslavu. Hosté se procházeli po cestičkách a zase se vraceli pro pohoštění či pro pití. V altánku hrála hudba k tanci. Tatie se ještě teď točí hlava, když si vzpomene, kolik důstojníků ji provedlo v kole. Byl mezi nimi i bratranec Dmitrij Pavlovič? Tatia si nevybavuje. Jako kdyby se jejich cesty po celý večer záhadně míjely.

„Jistě že tam byl," ujistí ji Olga, „snažil se lichotit Mamá a pak někam zmizel. Nevím, co mě to popadlo, šla jsem opatrně za ním. Dostihla jsem ho skoro až na konci parku, stál na druhé straně živého plotu, takže mě neviděl, ale slyšela jsem každé slovo."

„On s někým mluvil? Víš s kým? A proč se skrývali?" vyzvídá Tatia napjatá, kam bratrancovo noční dostaveníčko povede. Tedy nějaká tajná schůzka, nejspíš s jednou z přítomných dam.

„Žena?" odfrkne pohrdlivě Olga, „kdyby to byla žena. Mluvil s Felixem Jusupovem."

Tatia je zmatená, dobře, na tom není nic špatného promluvit si s kamarádem.

„Tatio, nedělej, že to nechápeš. Ti dva spolu nemluvili jako přátelé, přísahám Bohu, že to vypadalo, jako by za tím keřem měli schůzku dva milenci."

Tatiana si zděšením přikryje ústa.

„Jsi si jistá. Olenko? To je strašné. Mamá by to měla vědět."

„JÁ jí to neřeknu a ty taky ne, přijde na to sama, ale teď už chápeš, proč bych nesnesla, kdyby se mě ten chlap jen dotkl po tom, co jsem ho viděla objímat jiného muže."

Tatia soucitně sestru obejme. Olenka se konečně v jejím náručí uvolní a dovolí slzám hanby, aby si prodraly cestičku ven. Je to očistné a uzdravující, protože o tíživé tajemství se podělila se sestrou.

„Nemá si Jusupov brát sestřenici Irinu?" prohodí po chvíli Tatia, i když se jí zdá, že je to v tuto chvíli trochu mimo. Olga si utře nos a vysmrká se. Pravda, na Irinu nepomyslela. Ta dělá všechno možné, aby se s ní Felix konečně oficiálně zasnoubil. Není divu, jeho matka je nejbohatší žena Ruska a Irina v davu bratrů nemá velkou šanci být lákavou nevěstou. A ještě k tomu je hranatá jako, jako... Olenku nenapadá vhodné přirovnání.

„Jako krabice?" napoví Tatia.

„Ne, krabice ne, spíš jako hrábě, nebo něco takového."

V Olenčiných očích už zase hraje úsměv.

„Nemáme ji rády, že?"

„Ne, nemáme, je protivná. A hlas má skřehotavý jako ropucha."

„Nezapomeň, že je taky ošklivá. A nikdy se nenaučí, že k odpoledním šatům se diamanty nenosí."

„Pomlouvá a pořád se vnucuje babičce Minnie."

„A jako malá mě shodila do bláta," dodá ještě Olenka, takže Irině Alexandrovně nepochybně hvízdá v uších.

„Ať si nechá Jusupova i s celým jeho bohatstvím, pochybuju, že s ním udělá štěstí, když má tak vybraný vkus ohledně žen. Bude to takové manželství ve třech."

„Jsi zlá, Tatiano Nikolajevno," pokárá ji Olga a obě v tu ránu zvážní. Jako by si uvědomily, že čas dětství je ten tam. Jak je to dávno, kdy se tahaly o hračky a hrdlily se o to, co dá která matce k narozeninám? Jak si tajně vzájemně četly deníky a opisovaly domácí úkoly z angličtiny. Spousta věcí je jinak. I lidé kolem nich se pod jejich ne už dětskýma očima odkopávají a přestávají být jednolitým bezpečným přístavem zvaným dětství. Tatia ještě dlouho do noci sní s otevřenýma očima. V tichu jen občas zaslechne, jak sestra ze spaní cosi mumlá.