Organizace Masky

3.

Zastavila jsem se před dveřmi, které mi byli tak známé. Vedle nich stála malá krabička. Zmáčknula jsem malinkaté modré tlačítko, které rozsvítilo modrou diodu. Před krabičku jsem vložila svou tvář, kterou následně oskenovalo to malé zařízení. Po rychlém úspěchu jako vždy se otevřeli dveře. Vstoupila jsem do tmavé místnosti, jež obsahovala jednu malou destičku, na které byla čísla. Vložila jsem číslo 2039 což je mé datum narození. Po úspěchu se načetla další plocha se symboly. Čtverečky, z kterých jsem měla složit pro mě, tak známí znak. Ta jejich opatření, postěžovala jsem si. Když už jsem vše splnila odkryli se mi ty tajné dveře.

Vešla jsem do tak známe místnosti, až se mi objevila husí kůže z toho, jak jsem tu trávila mnoho času. „Tak už jsi tu zase, Ydal?" zeptal se brýlatý muž u počítače. „Vypadá to tak, Black89," povzdechla jsem si. „Á tady si Ydali, pojď zamnou," oznámil mladý hubený chlapík, který byl celý bílí. Už by také jednou mohl vylézt odtud. Následovala jsem ho do místnosti, kterou až moct dobře znám. To už nadešel čas? „Už se ti podařilo udělat devět křížků," usmál se a věnoval se počítači. Na němž se objevila pro mě, tak známá stránka. Stránka, jež vypadala děsivě. Černá s bílím písmem, které vypadalo jako kdyby ho někdo psal. Ale to na tom nebylo to nejděsivější. Ta děsivá část přišla... nacházeli se na ní zákony, které vládly celému světu v tomto období. Ale proto nebyla tolik nejvyhledávanější na prohlížeči lidmi. Důvod byl ten, že se tam nacházeli jména s rokem narození, u každého se nacházel volný prostor, kde byly vypsané křížky. To značilo, kolikrát už porušil zákon a bude potrestán, stačí jich mít deset a přijdou si pro vás.
„Dáme ti do bundy kameru, mikrofon a sledovací zařízení a zítra v devět všechno dokončíš budeme ti fandit. Doufejme, že tentokrát je dostaneme," usmál se bledý Nerds. Kývla jsem celá ztuhlá. Vzali si ode mě bundu a začali do ní dávat zařízení.
Už dlouho jsem toho litovala, přesněji od doby, kdy jsem poznala Dušana. Takže budu mít vyhazov z práce a možná mě nechá i Dušan. Ale také jsem byla celkem smutná, protože mi zbývalo už jenom pár hodin na tomto světě. Potom budu unesená k nim a následně potrestána... nevím kolik hodin nebo dní to bude trvat. Ani to, jestli se vrátím bez ujmi. Nerds si všiml mého vystrašeného obličeje, který jsem rozhodně neměla nechat uniknout na povrch. „Ydal, už nevycouváš, i kdyby sis to rozmyslela," oznámil, „a přestaň s tím strachem chovej se profesionálně."
Nechovali se všem jako k rodině... zachovávali si svoji profesionalitu, která tekla až k necitnosti. Zavřela jsem své pocity do sebe, aby se nedostaly na povrch a neukázala jim ještě větší slabost. Už několik měsíců jsem to tady nesnášela. Nesnášela jsem ten pocit, který mi vždy přišel do těla, když jsem se nacházela vevnitř. Pocit beznaděje a smutek ze ztráty svého života.
Chtěla jsem být člověkem, který sedí u počítače nebo vymýšlí plán... oni mají na vybranou. Můžou kdykoliv skončit s touto práci, ale volavky, ne... oni jsou nejcennější, ale za to je s nimi zacházeno hrozně.
Když jsem se k nim přidala neměla, jsem co ztratit. Byla jsem sama, ale to už se dávno změnilo, ale nemám už na výběr musím dodělat svůj úkol. Podali mi už připravenou bundu, v které se nacházelo to malé zařízení ani já nevěděla, kde se nachází. Štvalo mě, jak se technika posunula dál. Jak je bezproblémové někoho sledovat bez toho, aby si vůbec něčeho člověk všiml.