Organizace Masky

18.

Ocitla jsem se ve svém milovaném pokoji, který zářil červenou barvou. Konečně jiná barva než tmavě modrá. Zaradovala jsem se. Počkat! Já jsem doma! Rychle jsem zahmatala vedle mě na posteli. Zklamaně jsem si dala ruku zase k tělu, protože Dušan vedle mě nebyl. Kdo by taky ležel v posteli, když jsem tu nebyla... Podívala jsem se na noční stolek, kde se většinou nacházela lampička a mobil, ale dnes tam byla i ta známá krabička, kterou mi dal Viktor. Sednula jsem si a vzala do rukou tu lehkou tmavou krabičku, kterou jsem následně otevřela. Vypadl na mě ten bílí papírek, který byl popsán. Zvedla jsem ho a přečetla ho. Dvakrát denně si udělej čaj, kdykoliv, kdy budeš chtít, ale určitě si ho nedělej hned po sobě, bude ti akorát zle. Je to ten průhledný sáček, kde je napsáno čaj. A to ostatní jsou tablety a kapky, které budeš brát také dvakrát denně. Jednu tabletu a šest kapek ráno a večír. „Stručný jako každý lístek v dnešní době," povzdechla jsem si a otočila lístek. Čekala jsem prázdnou bílou plochu, ale pletla jsem se vzadu bylo ručně úhledným písmem napsáno: Po trestu, vždy přijde další trest. Jak to myslí... to, že jsem prodělala dva tresty? Tu jejich komunitu bláznů... kromě Romana, ten byl celkem normální a ty divné holky... Zarazila jsem se a podívala se rychle na ruku. Myslela jsem si, že přeci jenom zmizí jako v knihách a filmech, ale byly tam... ty čerstvé rány po čepeli. Na zápěstí se zase naházela malá jizva po přejetí nožem od Viktora. Bože oni snad milují jizvy. Plácla jsem sebou na postel a zírala němě na červený strop. Kolik je hodin? Kolikátého vlastně je? „No jó, vlastně se budu muset stavit u mě v práci... pokud teda nějakou práci ještě mám," zasténala jsem a podívala se na mobil. Kolikátého vlastně bylo, když jsem tam byla přesunutá... „Den: 5.8. 2064 čas: 11:52," zase jsem položila hlavu na postel. „Radši bych se tam vrátila než, abych řešila věci zde... možná to je ten trest," povzdechla jsem si a vstala z postele. Na sobě jsem měla to samé oblečení, s kterým mě unesli a následně sebraly. Zakručelo mi v břiše, protože jsem tam pořádně nejedla. Popadla jsem z krabičky čaj, který byl zabalený do nějakého divného sáčku, který jsem v životě neviděla a vyrazila s ním do kuchyně. Dala jsem si vařit vodu a pozorovala potraviny v ledničce. Nakonec jsem popadla tu nejvíce „zdravou" věc a to vajíčka. Neměla jsem chuť vařit něco náročného sice řízky nejsou náročné, ale to bychom museli nějaké maso vlastnit.
Než jsem se nadala měla jsem vše hotové. Při prvním soustu vajíček jsem zasténala. Díky bohu za tohle normální jídlo než ty jejich krabičkové hnusy. Vzala jsem za hrníček a bála se té chutě, která se tam bude nacházet. Ale příjemně chuť překvapila, nevěděla jsem, co v tom číhá za přísady, ale jedno jsem určitě věděla bylo to dobré. Když jsem dopila dala jsem do dřezu špinavé nádobí. Z mé ruku vyklouzl hrníček a spadl do dřezu. Díky bohu, že je celý. „Kdo tu je?!" vykřikl známý hlas Dušana. Otočila jsem se za tím hlubokým hlasem. A uviděla jsem tu roztomilou ospalou tvář a jeho dlouhé tělo, ale nebylo tak velké jako tich obrů. Zarazilo mě jeho oblečení. Měl na sobě jenom tričko s boxerkami a za ním se k němu mačkala Lenka. V tu ránu mi všechno docvaklo. Jeho oblečení, a i oblečení Lenky. Nechápavé pohledy, které mířily na mě, jež v sobě skrývaly zděšení a překvapení. „Věděla jsem, že mě necháš... ale že budeš s Lenkou?" zavrtěla jsem hlavou a se slzami na krajíčku jsem pochodovala rychle do svého pokoje, kde jsem se zamkla a svalila se vedle postele.
Slyšela jsem, jak si tam ty dva šeptají nemohla jsem to vydržet. Proč zrovna s Lenkou?! Všimla jsem si ležícího papírku na posteli. Vzala jsem ho do ruky a přečetla znovu tu větu: „Po trestu, vždy přijde další trest. Možná to už chápu... co tím dotyčný myslí..." zavzlykala jsem. Vylítla jsem do stoje a trochu se zamotala, ale zase jsem se dala do kupy. Popadla jsem batoh a tašku, do které jsem si narvala ty nejdůležitější věci. Dřív, než odjedu musím se ještě stavit v mé práci... povzdychla jsem si. A vyletěla jsem z pokoje rovnou pryč z bytu. Viděla jsem nechápavé pohledy od Lenky a Dušana, dokonce jsem slyšela i to jejich tiché šuškání. Vyběhla jsem do výtahu, který mě svezl do přízemí, odkud jsem si to mířila k autu. Hodila jsem si tam věci a vyrazila do mé práce.