Organizace Masky

50.

Moje ústa se zase natiskla na ty jeho a on se bez váhání zase přidal, ale tentokrát dost dychtivě. „Co to kurva?!" zakřičel rozzuřeně Dušan. „Dej si pohov mladíku," ozval se pro mě, tak známí hlas generála, s kterým jsem trávila poslední dobu na lodi s ním. Přestali jsme se líbat a hleděli na přicházejícího se muže v masce. Když Dušan uviděl příchozího ve vší kráse odplivl na zem jako pohrdání a zbaběle rychle utekl. Generál si klekl u nás a hleděl na nás přes jedinou dírku v masce. „Říkal jsem ti, abys to nedělala," postěžoval si. Chtěla jsem něco dodat, ale on mě přeběhl: „Rozluč se se svojí rodinou," oznámil vážně a pohlédl na napnutý obličej Viktora. „Proč?" zakuňkala jsem v šoku. „Máš na něho dobrý vliv... potom, co se měl probudit mu vypadlo z úst tvé jméno," oznámil tiše a hleděl na Viktora, který na mě hleděl. „A hlavně z důvodu, že jste se tu na sobě plazili jako divý," zasmál se a Viktor se vymrskl na nohy a ohnal se po něm. Hleděla jsem na ty dva, jak se každý snaží bouchnout toho druhého.
Generálovi se z ruky vynořil záblesk a držel ostří. Viktor se po něm, ale pouze oháněl končetinami. Generál švihl mečem a já ho už viděla v něm, ale on se mu jen taktak vyhnul bez zranění. Zase chtěl švihnout mečem, ale Viktor se vypařil. Jako by nikdy neexistoval na světě. Generál se ohlížel po zemi, ale za chvíli se vydal směrem ke mně. Stál přede mnou strnule a já na něho se strachem hleděla. Napřáhl ruce nahoru a meč vyrazil dolů na mě. V duši jsem si říkala jedno, je po mně. Jenže to by se nemohl zastavit ve čtvrtině cestě. Černá tekutina kapala na trávu z ruky, jež držela ostří. Generál se smál i přesto, že ho Viktor držel rukou za krk, který mu nejspíš také dost mačkal. Meč zmizel tak rychle, jak se objevil. Generálova ruka se ocitla na jeho ramenu a ta druhá mu ležela na straně hlavy Viktora. Viktor pustil generála, který přistál na zemi s chodidly, která mu před chvíli vlály ve vzduchu. „Je rozhodnuto," ozval se z ničeho nic generál a já vykulila nechápavě oči. Promnul si krk a pohlédl na Viktora. „Byl jsem obeznámen synem vůdce, že pokud začneš poslouchat city. Kvůli osobě mám tě s ní spojit do svazu... to, jestli to bude jejich obřad nebo náš mi je jedno, ale spolu budete," ozval se vesele.
„Jak?" zabručel Viktor. „Každý vidí, jak se nám měníš před očima," uchechtl se generál. Viktor zaťal pěst a dal se směrem do lesa. Nechtěla jsem ho znovu ztratit. Vyskočila jsem na nohy a běžela za ním. Když jsem ho našla sedět na kameni ulevilo se mi, že jsem ho přeci jenom chytila. Položila jsem mu ruku na rameno a on na mě pohlédl a přirazil ke stromu. „Všechno je jenom kvůli tobě!" vykřikl na mě zuřivě. „C – co je kvůli mně?" vykoktala jsem ze sebe. „To, že si každý myslí, že mám opravdový emoce!" vykřikl. „A to nemáš? Optala jsem se ho se slzami v očí. „Já nic nechci cítit jako bratr! Chápeš já v sobě nechci cítit žádný soucit! Při pomyšlení, že bych zabil tvé nejbližší se mi udělá zle... a co já vím! A to, že bych tě od nich oddělil mě hlodá do mysli. Nemůžu se rozhodnout! Jestli chci tebe s tím, že zlomím srdce tvým blízkým nebo neuspokojím jenom svoji podělanou touhu!" polkla jsem a zavřela své ponořené oči od slz. „A co ta holčička, která vám dala vzkaz s prosbou?" pošeptala jsem zdrceně. „Všechno je to jenom touha, kterou nechci mít v sobě. Je to jenom na obtíž. Nic víc. A nemysli si já vím, že to jsi ty! Nejsem blbý jako vy pitomý lidské bytosti!" jeho tvář zuřila kvůli svým citům, ale v sobě měl ty známé záblesky několik emocí. „Tak proč mi tohle říkáš?" zeptala jsem se celá zlomená. Udělal krok ode mě a chytil se za hlavu. „Protože tě sakra chci!" vykřikl na mě jako by to byla moje vina. Nevěděla jsem, jestli mám utéct nebo mám pomoct osobě, kterou chci. Postoupila jsem k němu a objala jsem jeho hruď. „Vi – Inikioi. To je v pořádku," utišovala jsem ho. Odstrčil mě od sebe. Přistupoval ke mně, zatímco jsem se strachem plížila dál od něho. Jenže moje rychlost byla pomalá a jeho rychlá. Skočil na mě. Jeho ruka mi začínala rozepínat kalhoty, zatímco ta druhá putovala pod mým tričkem nahoru. Nebyla jsem vzrušená jako předtím naopak jsem se strašně bála a snažila jsem se dostat z jeho sevření. Najednou ze mě zmizela ta váha a já civěla na Viktora, který se válel na zemi a pomalu vstával. „Děvče utíkej pryč. Nechci, aby se stalo něco, čeho bude litovat," oznámil posmutněle. A začal ho zaměstnávat svými pohyby. Nehodlala jsem ho už nějak chránit, prostě jsem se rozběhla pryč.
Běžela jsem nehoráznou rychlosti až jsem spadla na zem, jak nemehlo ve filmech. Přede mnou se objevily nohy. A já strnula v pohybu, protože jsem se bála, že je to Viktor. Chtěla jsem ho vidět a pomoct mu, ale zároveň jsem ho už nikdy nechtěla vidět z toho o co se pokoušel. „Dívčino, koukám, že se ráda válíš všude na zemi," ozval se pobavený Iniairidi. Pomohl mi na nohy a šel se mnou lesem. Když už jsem poznávala konec otočila jsem se na něho, protože jsem si vzpomněla na otázku, kterou jsem mu chtěla položit. „Zdají se ti zlé sny?" tiše jsem se ho optala s nervozitou v těle. „Možná... ne," oznámil nezaujatě a hleděl na můj hrudník. Pohlédla jsem tam také a zjistila, že mé tričko je nahoře roztrhnuté. Přirazil mě ke stromu a já se zase proklínala, že jsem mu neutekla.