Organizace Masky

39.

Světla se o hodně ztlumila a mě zase došlo, že je nejspíše už noc. Mé tělo bylo nehorázně unavené... dokonce jsem na chvíli usnula... Problém však byl, že jsem se nehorázně bála. Někde mimo tuto místnost se ozývalo nějaké vrčení a praskání. Bála jsem se strašně dokonce jsem zkusila tiše probudit Viktora, s kterým to ani nehnulo. Když se ozvalo nějaké zapípání a rachot se o hodně přiblížil. Vyskočila jsem bezmyšlenkovitě z postele s dekou a hned na to skočila na tu protější, kde ležel Viktor. Při pádu mě zarazila ruka, která už nebyla tak studená jako vždy. „Co děláš?" zabručel podrážděně. „Já... jen..." špitla jsem a zírala na tu velikánskou ruku, která mi svírala zápěstí. Rachot na chvíli ustál, ale hned na to se zase ozval o trochu blíž. Hleděla jsem na dveře a napjatě jsem čekala, co se bude dít. Viktor pustil mou ruku, povzdechl si a znovu sebou plácl na postel. „Můžu spát..." špitla jsem potichu, protože jsem se styděla za ten můj strach. I přes tu tmu jsem zpozorovala, že pokývl hlavou. Svalila jsem se vedle něho a poslouchala zachumlaná v dece zvuky, které zase na chvíli zmizely. Hned na to se zase ozvaly, ale tentokrát byly hodně blízko. Všechno se mi vypařilo z hlavy a chtěla jsem rychle utéct a skrýt se. Jenže tady nebylo, kde tak jsem se, co nejvíc přitiskla k Viktorovi, který zabručel. „Kivioiti... klidu se ke mně mačkej, jak chceš, ale prosím nedrť mi tu ruku..." řekl slabým a bolestným hlasem. Povolila jsem sevření ruky a on úlevně vydechl a pohlédl na mě. Jeho hlava byla, tak blízko... možná bych myslela na jeho rty, ale momentálně jsem byla zaujatá zvukem z venku. „Kivioiti... to nic není... pouze se čistí a resetuje systém... nic víc," řekl nezaujatě a zíral na mě. „Jak to myslíš?" pípla jsem potichu. „Neřeš to, prostě ber, že to nic není, takže mi nemusíš pořád mačkat tu ruku," povzdechl si a pohlédl na strop. „P – promiň..." kvíkla jsem a znovu na něho pohlédla, „Co znamená Kvioti?" Viktor se potichu zasmál a pohlédl na mě: „Žádné Kvioti... Ki-vi-oi-ti," zase se potichu zasmál a kroutil hlavou. „Tak co znamená to Kivioiti?" optala jsem se uraženě. „Květina," oznámil a hleděl na strop. „Jaká," optala jsem se a on se zase zasmál. „Je to slovo květina, nic víc," obeznámil mi a zavřel oči. „Proč mi tak říkáš?" optala jsem se ho, protože jsem věděla, že pořád nespí. „Prosím... klidu ti to řeknu až se probudím, ale teď jsem opravdu unavený," zamumlal vyčerpaně. Nechala jsem ho nakonec být, ale nehodlala jsem se vrátit na své místo, pořád jsem se bála, ale taky se mi u něho i líbilo. Přimáčkla jsem se víc k němu a zavřela oči.

Probudila jsem se hlavou na hrudi nějakého obrovského muže. Zaposlouchala jsem se na jeho bijící srdce, které zrychleně bušilo. Nechala jsem to být s tím, že se mi to pouze zdá a znovu usnula.

Vzbudilo mě bolestné zaúpění a já pohlédla, jestli náhodou nemačkám zase jeho ruku. Nemačkala ležela nad mou hlavou. Pohlédla jsem na Viktora, který měl zase černou tekutinu u pusy. Seskočila jsem na podlahu a popadla zase tu podivnou látku a otřela jeho pusu jako starostlivá matka svému batoleti. „Můžeš pro mě něco udělat?" optal se opravdu slabě až mu pomalu nebylo rozumět. „Co?" vypadlo ze mě rychle z nervozity nad jeho stavem. Celé jeho tělo bylo napnuté a zrychleně dýchal. „Na stole je krabička a z ní vytáhni," přerušil ho kašel, s kterým vykašlal zase tu podivně černou tekutinu. Popadla jsem v rychlosti krabičku a otevřela ji. Znovu jsem hleděla na nádoby v ní a čekala až Viktor znovu popadne dech a promluví.
„Měla by tam být lahvička se zeleným proužkem... a do úst mi kápni tři kapky... Už nemůžu vydržet tu bolest," oznámil zase strašně slabě a bolestně. Najednou mi začali téct slzy a já nechápala proč. S rozklepanými rukami jsem popadla dvě lahvičky a zaklela, protože byly oboje zelený. Když jsem promluvila k Viktorovi, tak mě nevnímal. Pouze tiše sténal bolestí a potil se, jak nějaký chlap, který to před chvíli přehnal s cvičením. Rozhodovala jsem se, která je ta pravá, když už jsem se rozhodla popadnout tu jednu, protože jsem dospěla názoru, že stejně budou stejné a ty rozdílné nápisy nic neznačí. Otočila se k němu a hleděla, jak se vysouká vleže z bílého trička a kupodivu se mu daří... za to mě trochu štval. Ne, že bych nikdy neviděla polonahého chlapa... spíš jsem nikdy neviděla chlapa, který má na hrudi tetování, které se pořád někam táhlo. Takže jsem měla, co dělat, abych se pohnula a dala mu ty kapky a také abych na něho neskočila, protože to tetování mě kupodivu rajcovalo.

Pořád jsem na něho hleděla jako smyslu zbavená a nevěděla jsem kvůli čemu přesně. Pořád mě do očí bylo tetování, které se mu táhlo až bůhví kam... věděla jsem přesně, že ty čáry má od konečků prstů až ke krku a následně se táhlo až někam pryč pod jeho kalhoty a lákalo mě se podívat kam až pokračuje, protože jsem si byla jistá, že pokračuje na jeho partie. Ale také mě ještě zaujal jeho náhrdelník, který vlastnil podivného ptáka, který držel na trojúhelníku, který byl v kruhu. Jenže i to vše bylo svým způsobem momentálně pro mě vedlejší, protože jsem hleděla, jak se celý pohybuje v křeči. Přemýšlela jsem, jestli mu můžu dát další kapky, ale bála jsem se to udělat... nechtěla jsem to ještě zhoršit.