Organizace Masky

5.

Otevřela jsem oči do temné noci. Podívala jsem se na budík na nočním stolku, který ukazoval dvě padesát. Vedle jsem slyšela pochrupovaní mého přítele Dušana. Zase jsem zavřela oči a snažila se usnout. Což se mi povedlo po dvou hodinách, ale nebylo to nějak úžasný, protože jsem usnula na pouhou jednu hodinu. Čas utíkal až nakonec padla osmá hodina. Vstala jsem, protože bylo jasné, že už nemá cenu na těch pár minut ležet. Oblékla jsem se do oblečení, abych zapadla mezi lidi rychle. Nasadila jsem tu známou bundu na sebe. Zaklepala jsem se pod tím náporem a sledovala klidného spícího Dušana. Přešla jsem k němu a políbila ho na tvář. Začal se vrtět s mumláním. Přála jsem si, abych ho nevzbudila. Ano, chtěla jsem se s ním rozloučit, ale to by poznal, že se opravdu něco děje. „Co se děje," zamumlal znovu ospalým hlasem a oddělil svá víčka, aby se na mě mohl pohlédnout. „Ty někam jdeš? Když máš volno, ne?" zeptal se nechápavě. Čekala jsem, že to řekne, pokud se probudí. „Musím si něco jenom vyřídit, nic víc," usmála jsem se na něho nevině, „A až vstane Lenka, tak ji ode mě pozdravuj," zase jsem se usmála, ale tentokrát celkem smutně. Položila jsem ruku na kliku, abych mohla opustit pokoj a potom celý byt, ale zarazil mě hlas. „Co se děje, řekni mi to," poprosil Dušan. Otočila jsem se na něj a pouze dodala: „Jak jsem říkala, nic se neděje, jen si potřebuju něco vyřídit," usmála jsem se na něho smutně. Už jsem se neotáčela. Vyběhla jsem z bytu, který na chvíli opustím. Dokonce jsem slyšela, jak někdo rychle vyběhl ven. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kdo to byl. Bylo mi to totiž dost jasné.

Otevřela jsem dveře od baru, který nikdy nebyl zavřen ani o svátcích. Lidé tam neustále pili, tančili a blbli. Říkalo se, že je to bezpečný bar, který není hlídán s Masky. Většina však netušila, že se to počítá jenom pro dolní část, kterou si člověk musí zaplatit ještě víc. V místnosti bylo mnoho lidí na to, že hodiny hlásily osm padesát pět ráno. Jenže svým způsobem to nebylo divné o víkendu se tu hromadí mladiství, kteří začínají party od rána do několik pozdních hodin. Nejsou informování, kdyby byli, neprali by se v přízemí, ale v podzemí... ale to oni nevědí.
Zastavila jsem se před barem a čekala na zaměstnaného barmana. Naléval modrou tekutinu dvěma chlapcům, kteří se smáli na celý bar. Z tančícího parketu přilítl celý zpocený mladý hoch, který z plných plic zařval: „Barmane, Sherla!" Barman si ho prohlédl a natáhl k němu ruku: „Občanku mladej," rozkázal přísně. Mladík šáhl do kapsy a vytáhl s úsměvem občanku: „Potěšením." Barman si prohlížel pečlivě celou občanku, aby našel sebemenší chybičku na ní. „Už se to nese," odsekl barman a vrátil mu občanku. Bylo jasné, že je mu miň jak osmnáct. Bylo to na něm znát až moc jasně, ale nikdo s tím nic nemohl udělat, když ji měl bezchybnou. Můžou zasáhnout jenom Masky... ale to nemají v přestupcích. Proč jim teď fandím, postěžovala jsem si v duchu.
„Madam, přejete si?" usmál se na mě barman, který měl černé tričko, přes které se mu rýsovaly svaly. S bílými zuby se na mě mile usmíval, jako malý kluk. Nechtělo se mi moc utrácet, ale i tak jsem řekla prostou a jednoduchou větu: „Něco mi dejte," usmála jsem se na něho. Bylo vidět, jak se mu rozzářili oči.
„Tady to je," usmál se na mě šibalským úsměvem. Před sebou jsem spatřila hnědou průhlednou tekutinu ve skleničce. „Děkuji," usmála jsem se na něho. „Na účet podniku," usmál se a pokračoval, „neviděl jsem totiž ještě nikoho, kdo by v dnešní době nosil, krásné hnědé přirozené oči i vlasy a tělo bez jediné známky plastiky nebo jiného zákroku," usmál se nevěřícně a dál pokračoval v prohlížení každičkého mého kousku těla, jako bych byla vitrína obchodu. Barman se neochotně vydal pro svoji novou objednávku, kterou požadovala dívka naproti mně. Nehodlala jsem si prodlužovat čas vysedáváním u alkoholu a litovaní sama sebe. Hodila jsem do sebe tu hnědě děsivou tekutinu. Hned na to jsem začala litovat svého rozhodnutí, tekutina byla extrémně silná. Zamotala se mi na chvíli hlava po spolknutí. „Aspoň se mi dostane dřív do těla alkohol," pošeptala jsem si tiše sama pro sebe. Stoupla jsem si nemotorně na nohy a vyrazila klopýtáním na taneční parket. „Vyšla jsem ze cviku," povzdechla jsem si pro sebe.
Ani to netrvalo dlouho a už jsem vytvořila potyčku s pouhým naražením do druhého. „Ty krávo, zasraná! Co do mě strkáš!" strčil mě do hrudi. Nehodlala jsem to nechat být, a tak jsem ho nemotorně praštila do hlavy, ale potom jsem zjistila, že to není, ten člověk, který na mě křičel, ale úplně někdo jiný. Moje mysl nebyla tolik opilá, na rozdíl od mého těla. Takže tam budu, coby dub, usmála jsem se. „Čemu se směješ, krávo pitomá!" ozval se mladík s červeným otiskem na tváři, který značil moji ruku. Přeci jsem mu dala asi velkou ránu. Vzal mě za ramena a mrštil se mnou dozadu s velkou silou. Neudržela jsem rovnováhu a padla rovnou na zem. Pomalu jsem si stoupla na nohy, které se mi motaly jako stuhy. Rozběhla jsem se směrem k tomu chlapíkovi se zelenou hlavou. Jakmile jsem byla předním zabočila jsem a chtěla proběhnout kolem něho, ale zabránila mi v tom pěst, která vletěla přímo do mého břicha. Svalila jsem se strašnými bolestmi k zemi. Držela jsem se za břicho a tiše naříkala na bolest. Viděla jsem, jak nějaký dlouhovlasý velikán popadl zelenáče a vedl ho ven. Mě popadl taky nějaký velikán s kapucí, jež jsem mu neviděla do obličeje. Pomalu se mi zavírali oči, ale nemohla jsem je zavřít... to jsem nemohla dopustit. „Chci vidět naposledy moji rodinu, než zemřu..." vydechla jsem slabě.