Organizace Masky

2.

„Myslel jsem si, že budeme jenom my dva. Jako na prvním rande," zakňoural. „Já to slyšela!" ozvala se Lenka, která si poskakovala po cestě. „A chtěl jsem si s tebou ještě o něčem promluvit," řekl Dušan vážně a podíval se na mě ztrápeně. Pohlédla jsem na něho zaraženě a zároveň tázavě. „Přede mnou taky můžete, já to nevykecám!" skočila do konverzace Lenka. Dušan se zastavil a dal paži před moji hruď, stála jsem na místě a dívala se nechápavě na Dušana. Co zamýšlí? Až když si Lenka odskákala několik dobrých metrů dál. Svěsil paži zase podél těla a já mohla zase následovat cestu. „Co se děje?" zeptal se starostlivě Dušan. „Co by se mělo dít?" zeptala jsem se nechápavě. „Jsi divná... většinou jsi pořád do sebe zamyšlená. Nějak moc často nemluvíš a další věc je, že se neustále lekáš a jsi ostražitá," řekl potichu. „Opravdu se nic neděje," oznámila jsem a zamračila se. Copak ví, co se děje? „Nevěřím ti to," oznámil a zklamaně se díval dopředu, „víš, beru to, že jsme spolu čtyři měsíce, ale můžeš mi důvěřovat..." Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že neví, žádné detaily. Podívala jsem se na něho a dodala: „Ale já nemám, co říct."
„Kde vězíte hrdličky!" zvolala Lenka nadšeně z čerstvého vzduchu. V duchu jsem protočila oči nad svojí kamarádkou. Čerství vzduch ji dělá asi čilou, usmála jsem se. Začal mi zvonit telefon v kapse. Vytáhla jsem ho a podívala se na číslo, které jsem znala zpaměti. Ihned jsem odmítla hovor, protože u mě stál Dušan. Nesmí se to dozvědět, opakovala jsem si v duchu. „Děje se něco?" zeptal se náhle. Zarazila jsem se, protože si toho všiml. Hned jsem ve své hlavě našla výmluvu. „Jen nějaké číslo mi pořád volá," usmála jsem se na něho nevině. „Tak já mu zavolám zpátky jestli chceš," usmál se. „To je dobrý," oplatila jsem mu úsměv. Pochodovali jsme dál za Lenkou bez jediného slůvka.
Lenka stála u vody a dívala se na plující kachny. „To vám to trvalo hrdličky," otočila se na nás.
Nadskočila jsem, když z ničeho nic začal zvonit telefon. Dušan přijmul hovor a dal si mobil k uchu. Dívala jsem se na Lenku, která byla zaujatá kachnami. Byla by to skvělá fotografie, pousmála jsem se. „Jsi divná..." změřila si mě Lenka. „Proč?" zarazila jsem se. „Usmíváš se, i když nikde nic není úsměvného," nadhodila a obrátila se zase k jezeru. Její větu jsem ignorovala, a to ji nejspíše vadilo, protože se kroutila jako had, ale nestěžovala si.
„Musíme se vrátit... nakonec mi klient přijde," omluvně se usmál. „To je dobrý," oznámila jsem, protože mi to celkem i hrálo do karet. Dokonce jsem chtěla vypadnout od této procházky, která vypadala odpočinkově, ale nakonec to tak nebylo. Zatímco Lenka ta byla nabručená jako kdyby tam nemohla zůstat sama...
Všichni jsme došli k paneláku, kde bydlíme. Dušan se na mě omluvně podíval: „Promiň." Pohlédla jsem na něho nechápavě. „Že musím jít do práce a neužít si večer s tebou po dlouhé době," řekl posmutněle. „To nevadí," usmála jsem se na něho. Políbil mě na rty a vydal se směrem do práce. „Tak pojď," ozvala se pořád zklamaná Lenka. „Ještě si musím něco vyřídit," usmála jsem se na ní. A vydala jsem se pryč... tam kam urgentně potřebuji dojít. Jinak se budu moct těšit na další volání.