Organizace Masky

20.

„Ten svět je malý," zasmál se pro mě až moc známý hlas. Pohlédla jsem na něho a spatřila chladné fialové oči. I za tu chvilku, co jsem byla s ním v budově. Jsem dokázala říci, že jeho chování je jiné přesto jsem poznávala ty nezapomenutelné oči. Proč mi připadá, tak známí, ale také neznámí. Proč mi jeho hlas spíše připomíná toho chladného muže, který mě doprovázel na trest než samotného Viktora?
„To vám to dalo, než jste přišli... už jsem si myslel, že jste se vyprdli na moji cenu," uchechtl se Viktor. Pohlédla jsem na dveře, které se otevřeli a zase zavřeli. V místnosti byli další dva muži. Oba dva byli mrňaví oproti Viktorovi... on vlastně ani nebyl velký... on byl obr. „Doufám, že si za chvíli vzpomeneš, už hledá tvého bratra," oznámil ke mně chraplavý hlas.
Postavili se před Viktora a zapnuly černou věcičku, která bzučela. Přiložili ji k jeho ruce a jeho tělo se začalo klepat. Ale on nedal na sobě znát ani známku bolesti. „Prosím, ještě," uchechtl se směrem na muže. „Řekni, všechno o Maskách!" vykřikl muž, který držel černý přístroj. „Dobře, to vám mohu povědět," uchechtl se. Zadívala jsem se nechápavě, protože nejspíš poslouchá rozkazy a teď ho poruší. „Takže masky... vyskytuji se ve všech možných kulturách. Zakrývá celou tvář nebo jenom část. Například dříve se masky používali k rituálům," uchechtl se a dostal od černé věcičky další ránu. Dívala jsem se na něho jako na blázna, protože si s nimi hrál a odporoval. „Už nám řekni ty informace!" zakřičel znovu na něho. „To bych taky mohl, říct," uchechtl se, „je to mnohoznačný pojem, který se užívá v různých." Zavřela jsem rychlosti oči, když mu zase přístroj dal ránu. Nechápala jsem, jak se může smát, když ho musí vše bolet. „Proč sem pořád dostávají, do prdele samý masochisti?!" zakřičel rozzlobeně muž. Jeho ruce začaly přejíždět na každém místě Viktorovu hlavu, kde měl masku. „Hodláš mi teď dát pusinku?" usmál se nadšeně Viktor. „Až najdu způsob, jak ti tu masku dát pryč, tak ti dám leda tak roubík do huby," zavrčel na něho muž. „Ale to vám potom nic neřeknu," uchechtl se provokativně. Viktorovo tělo se napjalo, když muž skončil s prohmatáváním masky a soustředil se na jediný bod. Muž se zlověstně usmál při prapodivném cvaknutí. A následně začal sunout nedočkavě masku na horu. I druhý muž jenom hleděl jako by to měl být jeho nejlepší narozeninový dárek. A já taky nebyla výjimkou, protože se mi poprvé měl naskytnout pohled na člověka z Masek, a hlavně na tvář Viktora.
Muž držel masku za červenou látku vzadu, takže se maska pohupovala nad zemí. Zatímco my jsme hleděli na tvář bledého muže jako sníh, který měl obličej bez jediné chybičky až se pomalu mohlo diskutovat o tom, že je nějaký proslulý model světa. Jenže dvě věci tomu bránily jeho bílé vlasy, které měl trochu delší a tetování, které se mu táhlo na pravé straně nad obočím a končilo pod okem.
Muž popadl Viktora za bradu a prohlížel si více detailně jeho obličej. Viktor se na něho vesele usmíval jak očima, tak s ústy, v kterých se nacházeli bílé zuby, jež pomalu zanikaly v jeho bílé pokožce i bledým plným rtům.
„Hodláš mě políbit, krasavče?" provokoval muže, Viktor. Muž mu vrazil pěstí do tváře a vydali se z místností s konverzací, že to musejí ohlásit Nerdsovi. Hleděla jsem na masku na zemi, kterou tam hodily. Obrátila zase pohled na Viktora, který se nedočkavě usmíval. V očích mu hrály jiskřičky štěstí a chtíče. Jeho oči zabloudily na moji osobu. Nemohla jsem opustit pohled z očí, které v sobě skrývaly tolik špatností. „Aspoň ty nejsi neslušná... jako oni. Mě tu nechají nedočkavého a nezajímají se o moje potřeby..." předstíral, že posmutněl. „Ale," nedořekla jsem větu, protože zamlaskal, abych se ztišila. „Pojď sem Mrško," usmál se rošťácký. Čím dál víc jsem docházela k názoru, že on nebude Viktor. „Nepůjdu," kuňkla jsem a pořád na něho hleděla. „No ták, Mrško!" protáhl větu, a přitom se rošťácký usmíval. „Neříkej mi, Mrško," poprosila jsem ho. Proč ho prosím?! Viktor se začal smát nahlas. „Mrško, jestli si za něčím jdeš, nepros. Prostě se zvedni a prostě mě zmlať. Třeba ti přestanu říkat, Mrško," uchechtl se nade mnou a zase ho popadl smích, který se ozýval v tiché místnosti. Nechtěla jsem vstát a udělat to, co mi před chvíli říkal. Ale jeho smích mě natolik vyprovokoval, že jsem hodlala splnit jeho větu.