Organizace Masky

7.

Zamrkala jsem do tmavě modré místnosti, která byla vytvořena nejspíše z nějakého kovu. V pokoji vládlo ztlumené světlo. To tu šetří energii? Zdálo se mi něco... mám pocit, že ano, ale už si na to nepamatuji... „Už jsi se konečně probrala?" ozval se ženský hlas někde z rohu. Rychle jsem se sunula ke zdi a pozorovala tmavou postavu ženy. „Nemusíš se bát... jsem tu stejně jako ty... chtějí mě potrestat," oznámila s úšklebkem na tváři. „Tak proč nejsi více v šoku?" vyštěkla jsem na ní. „Už jsem tu asi po třetí," usmála se, „takže mám zkušenosti." Měřila jsem si ji pohledem, protože jsem ji vůbec nevěřila ani slovo. „Nevěřím ti," ozvala jsem se a pořád zírala na ní. „Tak mi nevěř... ale znám, jak to tu chodí, tak si to rozmysli, jestli něco chceš vědět," oznámila nespokojeně a sklouzla se po stěně na zem. „Kdyby všechno byla pravda nebyla bys tu. Místo toho by sis dávala pozor –" skočila mi do řečí. „Lehni si a dělej, že spíš," vyštěkla a rychle si lehla na postel naproti mně. Nechápala jsem ji ani ji nehodlala poslouchat. Pozorovala jsem, jak leží na posteli a snaží se dělat, že spí což ji absolutně nešlo. Na chodbě zněla podrážka při dopadu na zem. Zarazila jsem se a propalovala jsem dveře s nastraženými uši. Začaly cvakat... což mě přimělo poslechnout její radu. Přikryla jsem se rychle dekou a dělala, že spím. „Ach, jo... už se těším až budu doma," postěžoval si muž s . „Já taky. Hlavně, když vypadnu odtud... bez urážky, ale zástupce velitele nesnáším," ozval se druhy mužský hlas, který zněl, tak . „Musím souhlasit, za doby, kdy nám nevelel jsme se měli líp... teď to stojí za prd," oznámil melodický a hlas. Ozvala se rána a já sebou trhla. „A jeho hračička je v čudu," zasmál se muž. „Myslíš, že ještě spí? Přeci jenom tu už leží několik dní. „Technologie je pro tebe, ale lidi to ani náhodou," zasmál se znovu muž s melodickým hlasem a pokračoval dál, „ano jsou vzhůru, ale rádi dělají, že spí... ani se nenadějí a budou se muset vzbudit." Jak to myslel?! Byla jsem celá ztuhlá a dávala pozor na každičký hluk. „Ach, takhle to myslíš. Nevěděl jsem, že je na čase," oznámil muž s medovým hlasem, v kterém bylo cítit trochu humoru. „Musíme získat místo," řekl vážněji muž. „Co tu děláte! Už dávno máte být na radě! Všichni na vás čekáme!" zakřičel nově příchozí muž, který zněl zlostně.
Když se zavřely dveře otevřela jsem ihned oči. Nikdo se v místnosti nenacházel, kromě dívky naproti mně. „Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala se s nakloněnou hlavou. „Proč bych to měla říkat?" odsekla jsem. „Nejsi zrovna mírumilovná. Jinak já jsem Viktorie," usmála se na mě mile. „Anastázie," odsekla jsem a pozorovala, každý její pohyb. „Nevědí, že jsme vzhůru... jenom zkouší divadélko, abychom na ně pohlédli nebo vystartovali... pokud to uděláš vezmou tě a začnou trestem, kde nejdříve podstoupíš různý odběry a potom vše začnou, ale není to tak vždy. Jednou mě vzali někam mimo a udělali všechna možná vyšetření... většinou to bolí jako prase..." řeka zamyšleně a pozorovala postel, jež teď obýval kluk. „Jak to všechno víš?" zeptala jsem se i přesto, že ji to nevěřím. „Prostě to vím..." oznámila a zírala na kluka s černými vlasy. „To jsi snad z odboje nebo co?" zeptala jsem se ji vražedně a ona na mě pohlédla. „Chceš vědět pravdu... ano jsem," oznámila a vyhrnula si tričko, aby šel vidět, ten známí znak čárek. „Už dlouho se snažím přijít na jejich identitu, ale bez úspěchu. Zkoušela jsem všechno... dokonce jsem se pokoušela o styk... za to se stydím pořád... protože mít v sobě člověka, který omezuje lidé... je to hrozné pomyšlení," oznámila a zaklepala se. „Kdybys byla, ale opravdu od odboje nevykecávala by ses se mnou," odsekla jsem. „Říkám ti to, protože vím, kdo jsi... jsi Ydal. Nová hráčka v odboji," zadívala se na mě a já jenom kameně zírala na ní. Neměla jsem, co říct. Je to jenom sen?
„Jinak ti asi poradím. Nepokoušej se s nimi o styk. Většinou to nefunguje a mám divný pocit, že je ani nikdo nevzrušuje..." uchechtla se a rozběhla se hned k posteli. Nechápala jsem její jednání, ale hned jsem ho pochopila, jakmile cvakli dveře na znamení, že se otevřou.
Trhla jsem sebou a rychle zalezla do postele, ale bylo pozdě všimli si mě. Začala jsem se strachy klepat. „Tak vstávej ženo!" ozval se ten , který křičel na ty dva. Neuposlechla jsem jeho rozkaz. Popadl mě za paži a táhl mě jako hadrovou panenku po zemi. Snažila jsem se mu vymanit z ruky, která silně tiskla mou paži.
Nepodařilo se mi to, akorát jsem si vyčerpala všechnu sílu. Otevřel dveře nějaké místnosti, která sála prázdnotou. S jednou rukou popadl černý tenký provázek, na kterém bylo napsáno mé jméno. Bez jediné chyby mi ho rychle nasadil. Přitáhl si mě před sebe a postavil na nohy zakymácela jsem se s tím, že spadnu na zemi, ale zastavili mě jeho ruce. Neopětoval mi žádnou emoci, kvůli jeho masce, která měla otevřené ústa, kde se nacházeli špičaté zuby a na čele se mu rýsovaly divné symboly. Ztrhal ze mě všechno mé oblečení až do naha. Zakryla jsem se a snažila se potlačit naježenou kůži ze zimy, která mě pohlcovala. „Užij si pobyt," oznámil zlověstným hlasem a odešel i s mým oblečením. Teď nemám ani tu kameru... Prohlídla jsem si kolem sebe celý pokoj. Rozběhla jsem se k dece, která ležela na posteli. Omotala ji kolem mého těla a hledala oblečení. Přece mi tu museli nechat něco na sebe... Hledala jsem, jak jsem mohla. Dokonce jsem našla koupelnu, ale ta také nevlastnila v sobě oblečení. Schoulila jsem se do klubíčka na posteli a mačkala k sobě, co nejvíce deku, protože jsem se třásla ze zimy a strachu, jak ratlík.