Organizace Masky

17.

„Nemůžeme ti provést stejné tresty jako ostatním, kvůli tvým zdravotním problémům. Takže si budeme trochu hrát..." oznámila pomalu a srozumitelně žena v dřevěné masce, zatímco druhá vše zapisovala do černé destičky. Žena v dřevěné masce se naklonila dopředu a opřela se lokty o stehna.
„Budeš si vybírat ze třech možností a vždy si musíš vybrat jednu," oznámila a já ji na to němě přikývla. „Co by sis vybrala zeleninu, ovoce nebo maso?" Nechápala jsem tu její otázku, přeci jenom to má být trest a ne kvíz. „Asi ovoce..." obeznámila jsem ji. „Dobře. Kdybys měla spáchat sebevraždu skočila bys z velké budovy, někde se nechala přejet nebo bys to udělala vlastními rukami?" Co je to za podělané otázky? „Já nevím," oznámila jsem ji. „Na otázku musíš odpovědět. Pokud tak neučiníš, tak si to zaznamenáme na tvoji ruku," obeznámila mi situaci a ukázala lesknoucí se ostrý nůž. Polkla jsem při pohledu na ten nůž a v rychlosti hodila odpověď: „Radši přejet." Žena se uchechtla.
„Co bys dělala, kdyby tvůj přítel zahýbal. Rozešla by ses s ním, zmlátila ho a udělala přednášku nebo bys dělala, že se nic nestalo?" Co tohle má společného trestem? „Popovídala bych si s ním?" „To není na výběr," zamračila se na mě." „Asi rozešla." Čím dál víc jsem byla překvapená jejím chováním. V dobu, kdy mluvila s druhou ženou se chovala normálně. Ale momentálně se chovala krutě.
„Jaké zvíře bys zachránila, pokud by měli všichni zemřít, kočka, králík nebo pes?" zase se zeptala na blbou otázku. „Všechny." Žena se na mě překvapeně podívala a přejela mi ruku s nožem.
„Koho bys zabila, otce, matku nebo bratra?" Mé srdce se zastavilo, protože jsem si nemohla vybrat, i přesto, že se můj bratr někdy choval zle, ale měla jsem ho pořád ráda. „Nevyberu si," zavřela jsem oči a ona mi přejela ostřím po ruce. Štípalo to nehorázně, ale já si opravdu nemohla vybrat... pořád to pro mě byla rodina.
„Koho bys zničila odboj, svět nebo nás Masky?" ozvala se se zájmem. Bez jediného přemýšlení jsem odpověděla: „Svět." „Proč?" zeptala se zaskočená žena. „Tady nejsou možnosti," oznámila jsem ji s úsměvem. „Prostě odpověz na moji otázku!" zlověstně zakřičela až mi projel mráz po zádech. „Kdyby nebyli Masky, tak není odboj, ale... je válka, takže proto volím svět," oznámila jsem přesto jistě, protože jsem nad podobnou otázkou dávno přemýšlela. „Dobře. Co bys dělala, kdyby ti řekli, že ti ožijí kamarádku... nechala zemřít všechny v této budově, nechala zemřít přítele Dušana a sestřenici Lenku nebo svoji kamarádku nechala mrtvou, ale pokud si vybereš tuto možnost bude ti udělená čára na ruce, protože je to podstatě vyhnutí se odpovědi," její oči se usmály. Co?! Počkat! Musím si to dát do kupy. Zabít ty dva vůbec nepřipadá v úvahu, ale zde jsou také lidé, kteří sice nejsou neviní, ale mají svůj život a také někdy malý trest... sice bych ji chtěla naživu, ale nikdy by určitě nebyla nadšená, že jsem kvůli ní zabila několik lidí. A jak vůbec ví, že mi zemřela kamarádka ksakru?
„Chápu rodinu, chápu ty dva, ale jak víte, že mi zemřela má nejlepší kamarádka?" musela jsem se to dozvědět. „To není podstatné, podstatná je tvoje odpověď..." propalovala mi oči. „Neoživila bych ji," ozvala jsem se a dívala se na ní. Nedávalo mi to smysl pořád se dívala překvapeně. Zavřela jsem oči, když mi dělala třetí čárku na ruce.
„Dám ti poslední otázku... pro koho bys zemřela pro otce, matku nebo Dušana?" Bylo mi jasné, co odpovědět, protože tato otázka byla pro mě jednoduchá. „Pro všechny," natáhla jsem k ní sebejistě ruku a ona mi udělala další krvavou čárku. „Deniso, ještě zbývá šest otázek," upozornila ji žena v šedé masce. „Nemá to cenu... dál by se jenom nechala řezat," odpověděla.
Zírala jsem vykulenými oči, protože jsem si nikdy nemyslela, že tohle bude podělaný trest. Kdybych to věděla, tak tolik nevyvádím... Zezadu mě někdo chytil a zakryl oči. Nemohla jsem se vůbec hýbat. A potom jsem i upadla do spánku.