Organizace Masky

33.

Ráno u mě seděl čím dál vyčerpanější Viktor, který přestával vypadat čím dál víc zdravě, a to jde co říct, když už jeho pleť nevypadá, co nejlíp. Sotva mluvil a když už promluvil jeho hlas byl slabý, pomalý a bolestný. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že je vše dobré, což mi připadalo vtipné a divné. Poprvé mě zajali a nebyli zrovna mírumilovní. Sice se sem tam objevila jejich dobrá část, ale to mě hned přesvědčil Viktor, že jsou to pouhé rozkazy, které plní. Pozorovala jsem jeho unavený obličej, který byl do každičkého svalu napnutý. „Vypadá to, že léčba zabrala," řekl slabě. Trhnula jsem sebou, protože přesměroval fialové oči na mě a já celá zčervenala, protože mě přichytl, jak na něho zírám.
„Děje se něco?" zeptal se nechápavě. Už jsem na to chtěla něco říci, ale do místnosti vtrhl postarší muž, který měl odlišnou uniformu od všech kvůli dlouhému červenému plášti a znakem, který byl připnut na jeho rameni. Pohlédla jsem na tvář muže a spatřila jako vždy bílé vlasy, které mu trčely všude možně. Levé oko měl zavřené a na něm se nacházela dlouhá jizva od čela až na tvář. A druhé tmavě zelené oko, které syčelo zlostí. Zíralo na Viktora.
Plynulým a sebevědomým tempem se rozešel k Viktorovi. Popadl ho za bílé triko a následně přitiskl ke zdi, kde ho držel nejspíše deset centimetrů nad zemí. Nechápavě jsem hleděla na tu celou scénu. Přitisknutá k rohu a téměř celá zakrytá v přikrývce, kdyby náhodou na mě pohlédl a já mohla tajně doufat, že mě deka skryje. „Inikioi, jak se mi opovažuješ tajit tvůj stav?!" vykřikl rozzuřeně, až jsem z toho nadskočila. Něco mě pořád nutilo ho chránit... pomoct mu. Snažila jsem se tu touhu někam schovat dovnitř a zamknout ji na zámek, aby dále nevylézala.
„Aspoň mi odpověz!" vykřikl na Viktora, který jenom propaloval obličej muže. „Co bych měl říkat, když vše stejně víš," odpověděl bolestně, přesto měl pevnou tvář, která říkala, že si to nenechá líbit. „Nechceš se aspoň omluvit, že mi nesděluješ informace!" vykřikl pořád naštvaně, zatímco Viktor byl pořád klidný. „Nemohl jsem za tebou jít... při cestě bych nejspíš zemřel... ale to jsem nemohl dopustit, protože jsem tu měl rozdělanou práci," ozval se slabým hlasem a já na něho beze slova zírala. On má zemřít! A hodlal mi to vůbec říct?! A jak myslel, že při cestě k němu by zemřel? Proč sakra chci vědět ty odpovědi na otázky? Co je to se mnou?
Muž pustil na zem Viktora a já mohla spatřit, jak je celé jeho tělo slabé. „Mohli jsme se aspoň," skočil mužovi do řeči Viktor, „Je konec jasný!" vykřikl na něho ze země, kde seděl opřený o zeď. „Ne! Kdyby ses aspoň snažil a nepomáhal téhle dívce! Mohl bys," znovu mu skočil do řeči Viktor, zatímco já byla vystrašená z toho, že ví o mé společnosti, „Proč bych se měl o něco pokoušet, když vím, že by to bylo marný! Aspoň můžu strávit své dny léčením a být aspoň k něčemu než se litovat!" vykřikl na něho. Muž bouchl do zdi, do které se jen tak neudělal dolík. „A proč já mám hledět na," zase mu skočil Viktor do řeči, „Proč tě to trápí, když stejně víš, že já bych to vůbec neřešil..." potichu dodal, ale přesto jsem ho zřetelně slyšela. On asi rád skáče do řečí ostatním. „I když jsi udělal hodně chyb a špatností pořád tě beru za svého syna!" vyštěkl muž na Viktora, s kterým to absolutně nehnulo. Naopak jsem viděla, jak je čím dál víc unavenější a chtěla na muže zařvat až toho nechá... chtěla jsem ho chránit, už zase. Ne, to nesmíš... nech si to pro sebe. Opakovala jsem si v hlavě, abych nevyvedla něčeho, čeho budu litovat.