Organizace Masky

25.

    Byl to divný pocit probudit se, v tak známém a příjemném prostředí. Člověk by neřekl, že se mi začne stýskat po těch tmavě modrých barvách a kose na každém kroku. Stála jsem v kuchyni a házela jsem do sebe ty podivné léky od Viktora. Pořád nevím, jestli ho mám nenávidět nebo mít ráda. „To už jsi vzhůru?" podivila se matka. „Mám nejspíš přeházený čas," usmála jsem se na ní, aby nepoznala, že lžu. Tolikrát jsem ji lhala, ale jenom v dobrém smyslu. Nemusela vědět, že se mi pořád zdávají zlé sny, které nejsou krásné a nemají v sobě ani špetku dobra. Teprve, když jsem se nacházela u Masek se mi zdávalo jenom o mé minulosti... která někdy byla i dobrá. Jenže ty ony sny se vrátili zase ke mně. Ale od té doby, co jsem se dostala do odporu se zhoršili. A tajně doufám, že pominou a já se zase dostanu do těch nechápavých a nerealistických snů.
„Co to bereš," ozvala se nechápavě matka. „Jenom něco na imunitu... není to nic vážného mami," usmála jsem se na ní. Už ji zase lžu... „Jen aby," oznámila a začala dělat snídani. „Dáš si doufám s námi snídani?" zeptala se. „Už jsem jedla, promiň mami," usmála jsem se na ní omluvně. Vzala jsem pytlíček s čajem vložila ho do hrníčku a zalila ho horkou vodou. „Teto, ty už nejsi čarodějnice?" vykřikl nevěřícně Adámek, zatímco se za ním skrývala Martínka. „Nepředstírej, že se mě nebojíš. Já viděla, jak si utekl pryč," usmála jsem se na něho. Adámek na mě civěl a nejspíše usilovně přemýšlel, jak to vyvrátit. „Tak to nebylo... já jenom... jsem musel jít spát!" vykřikl radostně Adámek nad svojí větou. „To ti v nejmenším nevěřím," zašeptala jsem. „Nechte toho vy dva a sedněte ke stolu," zavelela mamka. „Už jsem říkala, že," skočila mi do řeči mamka, „tak tu budeš sedět, dokud se nenajíme," oznámila velícím hlasem. Popadla jsem v rychlosti hrnek s čajem, který jsem dala na stůl. Posadila jsem se na židli a dumala nad tím, že se za ty roky vlastně vůbec nezměnila. „To už je tu zase poroučející systém?" uchechtl se otec. „Ty taky sedej," rozkázala mu přísně, ale s úsměvem na tváři. Na stůl položila několik talířů s různým jídlem a zeleninou.
„Co to piješ za čaj?" zeptal se zvídavě otec. „Proč se ptáš," zeptala jsem se ho nechápavě. „Že voní dost dobře... dokonce z toho cítím rum," uchechtl se otec. „Tati, ty cítíš rum ve všem, a když už ne rum, tak slivovici," uchechtla jsem se. Ze zajímavosti jsem čichla k mému čaji, ze kterého opravdu rum nebyl cítit, přesto jsem ho cítila také někde v místnosti. „Můj čaj to není tati, jestli si chceš čuchnout, tak to zkus," oznámila jsem s úsměvem. Naklonil hlavu a čichl si ke čaji. „Máš pravdu, ten tvůj voní hrozně kytkami," oznámil a propaloval mamku. „Tak jsem si tam dala jenom trochu na zahřátí, no," odůvodnila svůj čin. „To mi nevadí. Jenom mě zaráží, že svému manželovi neuděláš taky," díval se na ní podezíravě. Mamka vstala a přinesla mu rum. „Hodná to žena," usmál se na ní. „Ale za to konečně spravíš tu pračku," oznámila zase s úsměvem ona. Proč se chovají tak... mladě? Počkat... pračku? Prosím tati, nezmiňuj mě... „Řekni tady Nastě," usmál se otec na mamku. Povzdechla jsem si a usrkla jsem z čaje. „Ne, drahoušku. Ty to uděláš, protože ona mi tu bude vysvětlovat, co to je," ukázala na tmavou krabičku. Do háje! „Co to je?" optal se otec. Matka mu podala krabičku, ale lístek měla v rukách. Otráveně jsem položila hlavu do dlaní a ptala jsem se proč. Uslyšela jsem ten známí chechtající smích Adámka. „Proč bych se neměl účastnit rozhovoru?" optal se otec matky. „Protože bys nechtěl," oznámila mu na to matka. „Myslíš, že se nezajímám o svoji dceru?" zvýšil hlas otec. Protočila jsem oči. „Nehádejte se kvůli mně. Jinak se odtud vypakuji," oznámila jsem a oba ztichli. „Řekneš, co tohle vše znamená," oznámila a ukázala na bílí lístek, který nakonec vložila zpátky do krabičky. „Nemůžu místo toho opravit tu pračku?" zeptala jsem se prosebně. „NE!" vykřikli oba současně. Povzdychla jsem si a dívala jsem se na Adámka, který se snažil udržet svůj smích. Zatímco Martínka na něho nechápavě hleděla.