Organizace Masky

45.

Šla jsem za ním po chodbě a dumala nad jeho chováním. Nechápala jsem jeho chování, s kterým přede mnou projevil tolik citů.
Zase mě dovedl do té známé místnosti se stolem, kde jsme strávili čas, než jsem ho řízla. Šel si sednout za stůl. A já se posadila vedle Iniairidiho, který si hrál s papírkem. Generál položil krabičku na stůl a propaloval ji smutným pohledem. Iniairidi se spiklenecky usmál a podal mi papírek přijala jsem ho nechápavě a zahleděla se na ten známý papír, kde se nacházelo mé dětské písmo. Hleděla jsem na ten známý text a dětské písmo. Celá zaražená jsem se podívala na generála, který se na mě mračil. Moje uši začali poslouchat jeho ústa, která vydávaly zvuk. Pořád se mě ptal, jestli mě nikdo neučil, že nemám číst cizí věci. Mé tělo se napnulo a pohlédla na něho s veškerou sílou, kterou mi vložil do těla papír.
Nehodlala jsem mluvit na rovinu. „Co je to?" podala jsem mu papír do ruky a on vložil zpátky do zásuvky ve stole. „Není to nic, co by tě mělo zajímat," odsekl a hleděl na papír. „Já to chci vědět, co to znamená!" vykřikla jsem a on se na mě nechápavě pohlédl. „Ženská... je to pouze papír od dítěte, které poprosilo o pomoc... zrovna, když byli na misi. Nic víc. Co v tom hledáte?" ptal se nechápavě a podezřele. „Proč ho má zrovna on?" optala jsem se tišeji a ukázala prstem na Iniairidiho. Generál se zamračil. „Protože leze každému do věcí," pohlédl na něho zlostně, zatímco se mu on usmíval spiklenecky do tváře. „Když byli na misi vložil mu ho do dlaně muž, který mu něco, řekl, pokud vím... ale co to nevím. Jenom vím, že nedržel slib," usmál se na něho jako by mu vrátil jeho činy a zakroutil hlavou. Začal mi připadat lidsky, ale neprofesionálně... jako by se jeho povaha změnila a chtěl Iniairidia potopit, co nejvíce do hloubky moře.
„Jak, že nedržel slib?" zeptala jsem se ho se zaťatými pěstmi. „Nehlídal tu malou... slabou dívku. Tu hlídal pověřený voják... sliby dodržujeme. Tu dobu jsem se s ním chytl, co s ním je, když nedodržuje to, co mu někdo z venku přikázal... bylo mu naprosto... jemu neustále jedno, jak se zachoval. Dokonce mu je jedno, jestli má velké postavení nebo malé," usmál se zlostně generál. Iniairidi se hlasitě zasmál až jsem naskočila strachem. „No ták. Tatínku, přece nebudeš pomlouvat svého synáčka, když sedí hned před tebou," řekl se sarkasmem. Nechápala jsem celý začínající se rozhovor.
„Co by se mohlo stát, když tě to beztak nezajímá. Zajímáš se jenom sám o sebe," vyštěkl generál. „A proč bych se měl zajímat o ostatní?" zeptal se s úsměvem na tváři. „Třeba, že tvůj bratr umírá!" zařval na něho generál rozčíleně, ale od Iniairidiho se dočkal pohrdavého úsměvu. „Že má stejnou krev jako já mě nezajímá! I to že se snaží napodobit mé podělané chování. Ale co mě nejvíce rozčiluje..." usmál se zlostně, ale v sobě měl i smutek, „že si myslí, jak se kolem mě točí svět. Přitom... jeho otce nezabili před ním ani ho pořád neodsunují na stranu. Neustále se točí svět kolem něho! A já?" uchechtl se, „Myslíš si, že nevím, proč mám takové postavení, jaké mám? Proč jsem velitelem spolu s bratrem po boku? Protože nedůvěřujete mým schopnostem, ale také nade mnou chcete pořádnou kontrolu," řekl s posměškem v hlase. „Nebyl to tvůj otec," uchechtl se na něho generál. „Pro mě byl otcem!" celé jeho tělo zuřilo. Očima jsem hledala nějaký úkryt, který by mohl sloužit na moji ochranu, protože to čím dál víc vypadalo hrozně. Pouze jsem čekala až po sobě skočí.
„Když tě využíval," skočil mu do řeči Iniairidi, „Co když se mi to líbilo?" zuřil. „Co když mi vadí, že říkáte, že jsem ho zabil já!" Generál se nevěřícně usmál. „Komu by se to líbilo?" uchechtl se Iniairidi a zavrtěl hlavou, „Říkáme to pro tvoje dobro... jak by to asi znělo, kdyby se všichni dozvěděli, že jsi se ho místo toho snažil chránit," uchechtl se. Iniairidi byl celý napnutý až jsem se divila, že se pořád snaží sedět na židli.
Když Iniairidi mlčel generál se uchechtl a dodal: „Teď k tomu hlavnímu. Musím ti připomenout, že máš zákaz mluvit s lidmi. Takže nechápu, co jsi dělal před chvíli s ní," řekl klidně a upíral na něho zrak. „Pokud vím, tak tvůj rozkaz zněl takto: Nebudeš navazovat verbální komunikaci venku. A do části, která je specializovaná na tresty nesmíš. A nebudeš také mluvit za přítomnosti Kláry," usmál se vítězně a vstal do své obří postavy. „Takže o Mršce nebylo nic řečeno," usmál se zase na něho, a ještě dodal poslední svůj monolog, „a už mě prosím omluv. Musím jít dělat svoji práci," usmál se na něho pohrdavě a beze slova zmizel za dveřmi.
Hleděla jsem na generála překvapená a strachy bez sebe z té celé konverzace. Pohlédl zpátky na mě a já zkameněla strachy.