Organizace Masky

12.

Mé tělo sebou začalo škubat a ozývala se ta nekonečná bolest, která nechtěla přestat. Prosila jsem, aby vše přestalo, ale pořád jsem cítila tu ukrutnou bolest. Měla jsem hrozné křeče do končetin, které nechtěli přestat snažila jsem se najít polohu, která by mě pomohla od té vší bolesti, ale jenom jsem se bolestí převalovala. Srdce mi bušilo jako o závod až jsem se bála, že vyskočí z mé hrudi. Ten tlak proudící do mého těla ustál, ale bolest ne.
Mé tělo se neustále klepalo, ale bolest ustávala. V nesnázích jsem pohlédla na Viktora, který držel podobnou černou destičku, ale tentokrát bez drátů. Věnoval ji pozornost, protože v pravé ruce držel tužku a něco do ní psal. „Za chvíli to přestane," oznámil a nepouštěl oči z destičky.
Neustále jsem na sobě měla připnuté dráty k té černé destičce, na které byl nějaký obraz, který jsem nerozeznávala.
Když zpozoroval, že jsem se přestala klepat, položil destičku s tužkou a vzal do ruky malé ostří. „Co jdeš dělat," kuňkla jsem a propalovala ruku, která držela to bílé ostří. Bez jediné hlásky projel s ostřím po mém zápěstí odkud se začala hrnout krev. To je ten trest?! Krev kapala do bílé nádoby. Zatímco mi mazal na ruku nějako mastičku a následně moji ruku obvázal. Potom všem vzal tu divnou nádobu, která dostávala do zvířat čipy a přiložil ji k mé ruce. Chtěla jsem protestovat, ale byla jsem beze síly a v hlavě se mi ozývala jediná věta, kterou mi řekl Zelenáč: „Neboj, je mu je všechno jedno jako hovadu." Moje ruka vyslala nehoráznou bolest od té věcičky. Nepočítala jsem, že je to bezbolestný parchant... vím že není zlatíčko, ale tohle... Z mých očí se začaly hrnout slzy a dívala jsem se na modrý strop, který se začal rozmazávat. Ale naposledy jsem uslyšela slábnoucí hlas: „Neboj to bude dobrý." Což mě trochu uklidnilo, protože mu přeci jenom není vše jedno a má soucit.

„Tati," radostně na otce zajásala hnědovlasá dívka. Otec k ní přistoupil a podíval se nevěřícně přes rameno své dcery. „Vidíš, jak jsi dobrá, Nasťo," oznámil vesele a pořád se díval, jak jeho dcera bez návodu a pomoci zvládla poskládat součástky do složitého stroje pro tajné služby. Dcera se na něho usmála nadšeně, že zase je ve světě, kde má své místo. „Otče," ozval se jeho syn. Hnědovlasá dívka se podívala na svého bratra, který byl o 5 roků starší. „Zítra je rodičovská schůzka... znáš to," obeznámil svého otce. Podíval se na svoji menší sestru, která seděla na židli a propalovala ho s veselým úsměvem. Zamračil se na ní a odpochodoval pryč. „Nemá mě rád," prohlásila posmutněle hnědovlasá dívka. „Ale má... jen to má o trochu víc složitější, jak ty," podíval se posmutněle na svoji dceru. Ta kývla hlavou a hleděla pořád na dveře, kterými prošel z místnost její bratr.

Zase se probrala do té tmavé místnosti, jež byla snad každá místnosti zde. „Už ses probrala?" zeptal se Roman. „Ne, jenom se připravuji na smrt," dodala jsem na jeho hloupou otázku. Posadila jsem se a všimla si, že pořád na sobě mám připnutý ty kabely. „Děvenko nejsi nějaká čilá?" propaloval mě s jeho planoucími očima. Chtěla jsem si odpojit kabel od svého těla, ale zastavila mě v tom ruka v šedé rukavici. „Děvenko,nedělej to," řekl svým starostlivým hlasem. „A proč to nemám dělat?" pohlédla jsem na Romana. „Dobře, dostal bych zase čočku od velitele. A k tomu,"přiblížil se k mé hlavě blíž a zašeptal, „bys mohla dostat ještě větší trest. Snad ti už stačí, že se zdvojnásobil, ne?" Vykulila jsem oči. No jo vlastně... to mi zdvojnásobil Viktor. „Děvenko,nechceš si zahrát nějakou hru?" zeptal se Roman a položil si nohy na postel a začal se pohupovat na židli. „Ani ne," zamračila jsem se na něho. Nevěděla jsem proč, ale s ním jsem se cítila líp... jako kdybych byla pouze s mým nejlepším kamarádem a ne únoscem. „Dobře, dobře, ale jak ten dlouhý čas spolu strávíme?" zeptal se vesele a díval se mi do očí. „Jaký dlouhý čas?" zeptala jsem se zaraženě. „No... doktůrek má nějakou práci, tak mě tu s tebou nechal. Mám na tebe dávat pozor, hlídat, aby sis neodpojila dráty. Prý jinak dostanu přes hubu a ty ukrutné bolesti... nevím přesně jak to myslel, ale znělo to vážně... takže to prosím dodržujme," odpověděl zamyšleně, „nebo říkal, že já dostanu ukrutné bolesti a ty přes držku. Už si to nepamatuji." Co? „Jak můžeš být zde, když si to nepamatuješ?" zeptala jsem se zaraženě. „Vidíš, tak jsem zaujal nejspíš s něčím jiným," uchechtl se, „tak co budeme dělat, děvenko?" ozval se znuděně jako malé dítě. „Tak běž spát," usmála jsem se a v mé hlavě se hrnuly nápady, jak odtud zmizet. „To už jsem dělal," protáhl slova zase jako malé znuděné dítě.