Organizace Masky

19.

Stála jsem nejistě v kanceláři mé nadřízené. „Ahoj, Anastázie," pozdravila mě nadřízená. „Dobrý den," usmála jsem se na ní. „Jak je to s mojí prací?" zeptala jsem se neochotně s tím, že mi řekne slova, že ji už nemám. „Anastázie, sice se známe dobře... ale nemohla jsem ti držet celý měsíc místo... potřebovala jsem tu někoho, protože bychom to nezvládali," skočila jsem ji do řeči, „Dobře chápu... mám si hledat práci jinde," oznámila jsem a vyrazila ven dokud mě nezarazil hlas mé nadřízené. „Nic takového jsem neřekla. Pouze jsem tě vyřadila z práce na pět měsíců. Víš, nemohu dovolit, aby nějaký konkurent získal tvoje dovednosti. Rozumíš technologii líp, jak všichni zde. Proto sem lidé chodí... vědí, že jim poradíš dobře. Mohla jsi být na lepším místě... někde, kde vytvářejí zařízení, ale když jsi plýtvala svým talentem, tak budeš v mí firmě, co to stojí. Opravdu nehodlám přijít o moji nejlepší zaměstnankyni. I lidé se na tebe už ptají... chválí si tvoje rady, pomoct a vše možné. Takže se opovaž hledat jinde práci, protože tě sem i klidu přitáhnu, abys byla zde za pět měsíců," usmála se na mě a já na ní jenom vykulila oči. Lidé a chválí moje rady... mám pocit, že to nejde do sebe. „Děkuji, nevěděla jsem, že si mě tolik vážíte..." řekla jsem překvapeně. „Napíšu ti, až tě tu budu očekávat," usmála se, „a doufám, že se dáš ze všeho do kupy." „Proč vlastně neděláte velkou vědu z toho, že jsem byla," skočila mi do řeči, „Znám tě dost dobře, takže vím, že jsi určitě neudělala nic tragického. Takže teď mazej odtud a přijď se vší energii za pět měsíců sem. Protože vypadáš příšerně," usmála se na mě se zakroucením hlavou. „Dobře a děkuji, neshledanou," usmála jsem se na ní a byla jsem nadšená, že aspoň něco mi vyšlo.
Vyšla jsem k mému autu, které stálo na parkovišti s těmi dalšími. „Hej!" vykřikl za mnou někdo. Otočila jsem se tím směrem a viděla neznámého člověka. „Máš se dostavit za Nerdsem," oznámil chlapík menší postavy, který přešel kolem mě a hodil mi papírek do ruky. Zase papírek? Nemůžou začít posílat zprávy, než pořád každého strašit... rozbalila jsem papírek, kde bylo tiskacím písmem napsáno: : Dnes hned přijdeš nebo si tě najdeme, a to přeci nechceš. 😊 Ten smajlík si mohli odpustit. Zamračila jsem se a vydala jsem se autem do té hrozně tmavé budovy.
Zase jsem splnila to jejich opatření, které mi začalo lézt na nervy. Po příchodu dovnitř na mě vylítnul čím dál bledší Nerds. Vypadal jak mrtvola, tak jsem neměla nejmenší šanci se ho neleknout. „Jsi k hovnu!" zavrčel a popadl mě za ruku. Dovedl mě do jeho skromné místnosti, kde se v zadních dveřích nacházela něco jako mučírna. „Dáme ti kameru a hovno ze všeho máme!" vykřikl Nerds. Kam se hrabou Masky, tenhle člověk je horší... „Já za to nemůžu," skočil mi do řeči, „Ty za to nemůžeš dívenko? Hovno nemůžeš! Víš kolik stálo to zařízení, které chcíplo?!" „To nevím," přiznala jsem. „Kurva hodně! Ani kdyby moje přítelkyně byla kurva, tak na to nenašetří!" vykřikl a bouchnul silně do stolu. Nadskočila jsem a celá se potila z jeho nátlaku. „Teď ti něco, řeknu. Máš poslední šanci si to tady vyžehlit nebo poletíš zpátky domů!" řekl mi tiše a dýchal mi do obličeje, do kterého mi proudil ten jeho páchnoucí dech. Někdo si tu asi nečistí zuby. Popadl mě za ruku, táhl přes dveře do mučírny a trhnul se mnou směrem k židli, kde seděl muž.
„Řekni mi, kdo to je! A všechny informace o něm! Jinak zmlátím tvého bratra!" vyštěkl na mě a já na něho vykulila oči. „To nebylo ve smlouvě!" zakřičela jsem na něho. „Ve smlouvě toho nebylo," uchechtl se, „a dělej!" vykřikl zlověstně. Podívala jsem se na muže na židli. Jeho oblečení jsem poznávala, přesto bylo odlišné. Měl stejné boty jako ostatní, kalhoty i rukavice, ale místo známého horního oblečení měl podobný šedý kabát, který mu dosahoval až ke kolenům, i horní modrá a červená část jako vždy mu chyběla. A na pravé ruce měl červenou pásku se znaky. Masku měl modrozelenou, která na vrchu vlastnila tři černé rohy. Místo nosu měl černý čumák a z pusy se mu táhly špičaté žluté zuby. A místo známé bílé srsti, kterou vlastní vždy maska, tak se tam nacházela červená látka, s kterou měl konce omotané jako šálu kolem krku. „Neznám," odpověděla jsem jistě, „a to si to nemůžete zjistit pomocí systému, každý má tvář," vykřikla jsem na něho zlověstně. „Kdyby to šlo, tak tu nejsi a neseru se s tebou!" vykřikl, „Budeš tu dlouho dokud mi to neřekneš! A nechci slyšet slovo neznám, jinak ti nechám zmlátit bratříčka!" zakřičel zase s tou nenávistí. Bouchnul za sebou dveřmi a zamkl. Podívala jsem se se slzami znovu na muže s maskou. Protože on vždy všechno myslel vážně, to, co řekl se stalo a pokud se to nestalo... napravil to. Musela jsem jim říct, že ho poznávám, ale oni poznají, že lžu. Chytila jsem se za hlavu a pohupovala jsem se.