Organizace Masky

27.

Probudila mě váha nade mnou. To jsem nakonec usnula? „Tak co už mi to ukážeš," usmál se Adámek. „Víš o tom, že si stačí lehnout na zem..." usmála jsem se na něho. „Ale já chci vidět to tvoje skryté místo, velitelko," oznámil vesele. „Velitelko?" zabzučela jsem, „Vrať se k čarodějnici to se mi líbí víc," uchechtla jsem se s Adámkem. „Dobře, čarodějnice," smál se až k uším. „A pokud chceš milý pomocníku, abych už šla, tak ze mě musíš slézt," usmála jsem se. „Jej. To jsem si neuvědomil," uchechtl se a seskočil z postele.

Před koupelnou nedočkavě přešlapoval Adámek. „To ti to trvalo," postěžoval si. „Musela jsem ze sebe udělat aspoň trochu člověka, tak si nestěžuj," oznámila jsem otráveně. „To se ti moc nepovedlo," zasmál se na můj účet. „Taky si myslím," postěžovala jsem si.
Vešli jsme do kuchyně, kde bylo plno. Noční můra nastává... vlastně, jak to dnes udělám? Chtěla jsem dnes ráno odjet, ale teď tu mám na stránce slibů Adámka. Že já si všechno stěžuji... „Kde si byla?" vyzvídal otec. „Venku," oznámila jsem a do sebe narvala lék, který jsem si nevzala včera večer. „Ještě jsme si nestihli vyřídit včerejšek," poznamenala matka. „Nemůžu něco už mám," oznámila jsem s úsměvem na Adámka. Kdo by řekl, že teď budu ráda za ten slib. „Tak se mnou počítej potom," poručila. „To mám v plánu jet domů," obeznámila jsem situaci. „Počkej, Nasťo. Ještě jsi mi neodpověděla všechny mé otázky v hlavě," ozval se zaskočeně otec. „Uvidím..." ukončila jsem debatu. Popadla jsem něco k snědku a vypařila se ven, kde jsem počkala na Adámka.
„Už jsem se lekl, že ses na mě vykašlalas," vyhrkl udýchaný Adámek. „To by ti to tolik vadilo?" zvídala jsem. „Ano, chci vidět to kouzelné místo, kde se dá spát," oznámil vesele. „Můžeš spát i uprostřed silnice... ale pokud nejsi magor, tak to neuděláš," zasmála jsem se a vyšli konečně k našemu cíli. „Já to myslel, tak... že chci vidět to místo, kde ty jsi strávila celé odpoledne," uchechtl se. „Tvého tátu mi vůbec nepřipomínáš," uchechtla jsem se. „To možná bude tím, že budu míchanice táty a mamky," uchechtl se. „Nejsi nějak moc vyspělí na svůj věk?" zadumala jsem. „Člověk musí být vyspělí, pokud chce pomáhat tátovi," uchechtl se. „Cože ty chceš pomáhat už tátovi s prací?" jeho slova mě zarazila. „Ano, chci mu pomoct, aby trávil víc času s mojí sestrou," usmál se smutně.
„A co ty?" zeptala jsem se ho stále nevěřícně. „Mně to nevadí... mám mamku, kamarádi, prarodiče," skočila jsem mu do řeči, „Ale to má i tvoje sestra." „To ano, ale já mám ještě jednu osobu," spiklenecky se usmál, „já mám osobu, která mě určitě podrží ve všem, tebe čarodějnice," usmál se vesele. „Děláš nějak moc náhlá rozhodnutí nemyslíš?" zeptala jsem se s úsměvem, „A co když tě nepodržím?" „Nedělám. Vím, jak mě máš ráda," uchechtl se. „To, jak si k tomu vůbec přišel?" zeptala jsem se ze zvědavosti. „Prostě jsem to cítil," usmál se vesele. „Tak ty věříš na aury..." zasmála jsem se. „Asi jo," usmál se taky. „A co budeš vůbec dělat až tvoje čarodějnice odjede?" zvídala jsem. „Zavolám ti," oznámil pyšně. „Když nemáš na mě číslo a vůbec ty máš mobil?" řekla jsem zaraženě. „Mobil mám, protože už chodím do školy. A číslo jsem ti sebral z mobilu, když jsi spala," oznámil zase pyšně. „Ty taky všechno víš a všude slídíš, že?" dodala jsem. „Když musím nebo chci," usmál se. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

„Tak už jsme zde," oznámila jsem Adámkovi. „To je jako vše?" zeptal se zklamaně. „A co jsi čekal? Květiny všude kolem, táborák, kmeny...nějaké fantasy prvky nebo co..." „Čekal jsem to tu více... zajímavý, ale je to takový..." přemýšlel nad tím slovem. „Obyčejný?" dodala jsem. „Ano... až moc obyčejný na to, že se zde nacházejí i více hezké přírodní jevy," oznámil pořád zklamaně.„Ber to takhle je to jediné místo, kde je pořád čisto a vládne tu příroda...takže tu máš větší šanci najít nějaké to zvíře," usmála jsem se. „Aspoň to.Jinak bych litoval toho, že jsem chodil takovou dálku," oznámil a vydal se zamnou doprostřed krajiny. „To vás ani rodiče nenechají jít pěšky domů?" zeptala jsem se. „Ne, nenechají. Je totiž jiná doby. Dnes máme vše na co si každý vzpomene... hry..." skočila jsem mu do řeči, „To bylo i předtím," uchechtla jsem se, „ale já musela chodit do vedlejšího města pěšky... měla jsem tam školu."„Proč jsi nejezdila samo řídícím se autobusem?" zeptal se nechápavě. „V tu dobu to byla novinka, který by sála kapsy, jak vyšitý," uchechtla jsem se. „Aha..."zmohl se jenom na to.