Organizace Masky

6.

„Mami, co tu děláš?" zeptala jsem se ji. Věděla jsem, že je to matka, ale nevnímala mě. Pořád se věnovala mému synovci a neteři. Vždy se těšila na mé děti, ale bojím se, že ji je nikdy nedám.
„Tati," ozvala jsem se nevěřícně na něho. Tolik měsíců jsem je už neviděla... tak tolik se mi po nich stýská. „Jak se máš, tati?" zeptala jsem se ho, ale nijak nereagoval. Chtěla jsem se ho dotknout, ale všimla jsem si, že moje ruka není tam, kde by měla být. Panikařila jsem a snažila se rozpomenout, co se vlastně stalo. Ano... bouchli mě do břicha, že bych zemřela a byla duch... nebo něco mezi tím? Rychle jsem utekla do toho známého místa v kuchyně, kde vždy byla zavěšena meteorologická stanice, jež ukazovala vše. Jedenáct hodin, devátého devátý. Den po mém úkolu... opravdu jsem mrtvá? Nadskočila jsem, když zazvonil zvonek u dveří. Vydala jsem se ke dveřím, kam šel i můj otec. Ve dveřích stál Dušan, který řekl jedinou větu, která mi poslala husí kůži na tělo, které mi chybělo. „Je mi to líto, ale vaše dcera je mrtvá," oznámil smutně a hleděl skrz něj do domu. Uviděla jsem na ulici Masky ta situace se mi vůbec nelíbila. „Pozor!" vykřikla jsem, ale to už bylo pozdě. Dušan ležel v kaluži krve stejně jako můj otec. Moje hlava chtěla zemřít, zničit, rozpadnout se...
Na scénu vlítla moje milovaná matka, kterou zabili také. Chtěla jsem zmizet z vědomí, nechtěla jsem nic vědět ani vidět, nechtěla jsem existovat na tomto světě, jež existoval. Malé děti vběhly do situace zíraly na své mrtvé prarodiče. Nechápali nic z toho. Masky vešli dovnitř a dívali se na malé děti, které jim pohled opláceli, ale se hrůzou, smutkem a vystrašením. Vzal do ruky ostří a jedním pohybem jim prořízl krk. Začala jsem ječet, jak jen jsem mohla. Černota pohltila mou mysl do každého koutku a já se nemohla ani zmoct na boj s ní.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se. A ohlížela jsem se po černé místnosti, kde vynikaly bílé dveře. Vzala jsem za ně a ocitla se v kruhu masek. „Co po mně chcete?" vykřikla jsem na ně. Všichni popadli své ostří a vyrazili ke mně. Schoulila jsem se do klubíčka. Přála jsem si, aby mě někdo zachránil z jejich společnosti, ve které se mi nestane nic dobrého.

Otevřela jsem oči do bílé místnosti. Vstala ze země a vyšla k červeným dveřím, které osvěcovala červené světlo ze žárovky. Otevřela jsem je a začala jsem se propadat do hlubokých krajin, jež pohltila temnota. Spadla jsem na tvrdou temnou zem. A dívala jsem se kolem sebe. Ze zdi vyskočilo monstrum, které běželo přímo na mě. Zavřela jsem rychlostí oči a nehodlala jsem je otevřít, protože můj konec se blížil.

„Co se to děje?!" vykřikla jsem do ticha. Najednou jsem se ocitla v tak známém baru, který nikdy nespí. Kolem mě stáli v pozoru lidi, kteří se ke mně rozešli a začali mi mlátit se vší silou do břicha. Všechno mě bolelo jako by to nikdy nemělo přestat. Po tváři mi dělali cestu slzy od bolesti. A tělo se svíralo jako nikdy jindy, ale jedno jsem věděla. Nemám sílu se tomu ubránit.

„Už zase..." povzdychla si, když jsem ležela na zemi. Podívala jsem se nahoru, kde se ozýval divně praskající zvuk. Nestačila jsem nic udělat a už na mě leželo auto, které mě přimáčklo k zemi.

Tentokrát jsem stála v zelené místnosti. „Už nikam nejdu," zavzlykala jsem. Stočila jsem se v klubíčku na zemi. A odmítala někam chodit. Místnost se začala měnit na temnotu, která byla všude kolem mě. Nikde nekončila... byla nekonečná jako samotný vesmír. Chtěla jsem se pohnout, ale necítila jsem tělo a ani jsem ho nevlastnila. Vlastnila jsem jenom duši, která se vznášela v temnotě, kde plula podle malého větru. Chtěla jsem promluvit do temnoty, ale ani hlásek nevyšel ode mne. Zírala jsem do té velké temnoty, která kupodivu také mizela. Jde to vůbec. Pomyslela jsem si. „Kdo jsi?" zeptal se ji neznámí hlas. Pohlédla jsem na něho. Byl vysoký jako nikdo jiný. Bělovlasý a jeho oči v sobě neměli ani jednu jiskřičku emoce. „Co tu děláš," vykřikl na mě až jsem sebou nadskočila. Dívala jsem se na jeho nemožně průhlednou pokožku. „Odpověz!" zařval. Nemohla jsem vystát, ten křik, který byl tak intenzivní, tak jsem si zacpala uši, ale to mi nepomohlo.

V uších, které jsem tentokrát vlastnila. Jsem ani neslyšela řev dětí, které pobíhaly přede mnou. Bylo vidět, že na sebe křičí, protože mezi sebou hrály hru. Kromě jednoho kluka, který se jenom válel pod stromem a četl z knihy, která měla podivný desky v jedné barvě. Vzhlédl od své knihy oči, které zíraly na mě. Polkla jsem a hleděla tiše a se strachem také na něho. Vstal a pochodoval směrem ke mně bez čitelného obličeje. Čím blíž byl tím víc jsem rozeznávala jeho zlobu, která sršela z jeho očí, které nikomu také nedůvěřovaly.