Organizace Masky

37.

Celou noc jsem zírala někam do neznáma a zase dumala, co znamená to: Kivioiti. Jediné tohle zabavilo moji mysl, která nechtěla usnout v tomto prostředí. Jak to, že předtím jsem v klidu usnula? Z myšlenek mě vytrhl zvuk kručícího břicha, který naléhavě potřeboval něco pozřít. Vylezla jsem ven z postele a celá se zaklepala od té zimy, která zde vládla na každém kroku. Přinutila jsem se vyjít ven ze dveří, které se hned začali otevírat, když jsem byla pouhých deset centimetrů od dveří.
Dala jsem se cestou, kterou mě nedávno vedl muž.
Několikrát jsem váhala, jestli jdu správně, ale velká místnost přede mnou mi to hned objasnila. Hledala jsem neustále lednici jakékoliv barvy. Procházela jsem i otevírala kde co... dokud jsem nezaregistrovala podivné dveře ve zdi. Stoupla jsem si přede ně a čekala až se otevřou, ale marně. Máchala jsem po stranách dveřích, aby se otevřeli... až po době jsem si všimla té kliky. Tlačila jsem do předu i k sobě, ale oni se nehnuly. Dokonce jsem se snažila najít tu krabičku s čipem, jestli nejsou náhodou zamčený. Beznadějně jsem přemýšlela, jak se dostat dovnitř. Už jsem hodlala odejít s prázdnou, jenže to by mě nemělo napadnou otevřít dveře jinak. Zatáhla jsem silou dveře do strany a ony se snadno otevřely. Zajásala jsem a vešla do ještě studenější místnosti, která vlastnila několik policí, které byly plné krabiček.
„Jako kdyby tu potřebovali... nějakou ledničku... když je všude kosa," postěžovala jsem si a popadla jednu tu podivně černou krabičku s víčkem. Asi bych měla vzít i Viktorovi. Popadla jsem druhou a hned na to si vzpomněla na slova muže: „Vždy vezmi krabičky s odlišnými znaky on ti řekne, co je tvé a jeho." Zasténala jsem nespokojeně v té zimě a vrátila krabičku se stejnými znaky jako na té první. Neustále jsem hledala ty krabičky s odlišnými znaky.
Prohledala jsem všechny police a krabičky na nich až teprve potom jsem zahlédla koutek, jež se nacházel v tom mrazáku. S odlišnými znaky se tam nacházeli asi jenom padesát krabiček, které byly totožné velikostí tou druhou krabičkou... ty ostatní byly malinkaté jako od zásnubního prstýnku. Popadla jsem tu srovnatelnou velkostí jako ta druhá a rychle vypadla z toho hrozivého mrazu. Jakmile jsem zavřela za sebou dveře uvědomila jsem si, že venku to není vlastně o nic lepší. Začala jsem v rychlosti hledat příbory, abych mohla rychle zmizet do pokoje a tam se zachumlat do deky. Ale pro mé neštěstí se tu nacházeli jenom blbé černé, lehké hůlky, které jsem v životě nedržela v ruce. Po uvědomění si jaká je tu zima jsem je bez ceknutí popadla a utíkala zpátky do své postele.
Snažila jsem se najít místnost, kde jsem pobývala spolu s Viktorem. Ale kvůli té stejnosti zde to bylo až nemožné snažila jsem se dostat do jakéhokoliv místnosti, ale přístup k nim byl vždy zakázán, asi tak po dvaceti dveřích se mi otevřeli ty jedny, kde v místnosti spal poklidně Viktor. Rychle jsem položila krabičky na stůl a hupsnula na postel, kde jsem se zachumlala do momentálně vychladlé pokrývky.
Nakonec se mi nechtělo ani vylézat z krásně teplé deky, s kterou mi bylo o mnohem líp, jak bez ní. Žaludek zase začal protestovat skrz jídlo a mně nezbývalo nic jiného než pustit nohy na studenou zem a odcupitat spolu s dekou k Viktorovi. Zavrtěla jsem s jeho rukou, ale to nezabíralo. „Viktore!" řekla jsem potichu, a když pořád nereagoval zařvala jsem na něho zase jménem. „Co se děje," zabručel nespokojeně. „Mám hlad," zaprotestovala jsem a popadla krabičky, kterých si očividně nevšiml. „Tak si běž pro jídlo..." zamumlal unaveně.
„Už jsem byla jenom musíš říct, která je pro mě a pro tebe..." zarazila jsem se a ještě dodala, „a ty by ses taky měl najíst." Na jeho tváři se objevil krásný úsměv: „Dobře, dobře, tak ukaž," zamumlal, s bolestí se posunul a opřel se o zeď. Přistrčila jsem k jeho očím krabičky a on na jednu z nich ukázal ukazováčkem: „Ta je tvoje," odvětil a já mu hodila tu druhou krabičku na stehna na což mi odpověděl jenom zavrtěním hlavou. Otevřela jsem rychle krabičku... a překvapeně na ní zírala... Že by se konečně zlepšili? Popadla jsem ze stolu hůlky a jedny hodila na Viktora, který jenom udiveně zíral na mě. S hůlkami jsem začala nabírat kousky masa, ale byla jsem beznadějný případ, které mu vše padalo. Nakonec jsem přeci jenom všechny nudle s masem snědla. Pohlédla jsem na Viktora, který také zápasil s hůlkami jako já předtím. „Chceš s tím pomoct?" optala jsem se starostlivě. „Ne, díky... nechci si nechat vypíchnout oko..." oznámil a soustředil se, aby mu nespadl divný modrý list zpátky do krabičky. „Příbory jsem tam nenašla," obeznámila jsem situaci. Pohlédl na mě udiveně jako bych řekla něco praštěného. „Já umím jíst hůlkami... za to příborem, ne. Za to, že nemůžu do sebe pomalu nic dostat můžou mé roztřesené ruce," oznámil dotčeně a zase se vrátil k jídlu. Celá jsem zrudla z mého velkého omylu. Teď budu vypadat u něho jako pako... Proč mi teď záleží na tom, co si o mě myslí?! „Jak to, že neumíš jíst příborem? Nevypadáš na Asiata," zeptala jsem se, abych zabránila v toku myšlenek, kde bych probírala zase ty mé pocity. Nechtělo se mi dívat, jak se pere s jídlem. Sice jsem dneska držela hůlky poprvé v životě, ale za tu chvíli jsem se naučila, jak je trochu ovládat.
Sebrala jsem mu z rukou hůlky i krabičku. Za což mi poslal podivený pohled. Už chtěl něco říci, ale já ho předběhla: „Ještě jsi mi neodpověděl na otázku," hrála jsem uraženou. „Prostě jsem vyrůstal jinde, kde jsme neměli příbory," oznámil slabým hlasem.