Organizace Masky

10.

Na moje tělo spadla lehká látka, jež byla krásně hebká, ale hned na to jsem ucítila tíhu těla, které se nacházelo u mého břicha. Na tváři jsem cítila studenou dlaň. Co se teď bude dít? Zavzlykala jsem. Na mých rukou zmizel veškerý nápor, místo toho jsem cítila, jak mě někdo drží za ruku. Že by záchrance? Pomalu jsem otevřela oči a uviděla ty prapodivné fialové oči, které se jediné neschovávali v bílé masce.
Zaklepala jsem se a pomalu čekala, jak ta celá scéna vyvrcholí. Dívala jsem se na zeď vedle mě, protože jsem nechtěla vidět jeho světlé fialové oči, které mi nepřipadají uklidňující ani zajímavě spíš zlověstně. Jeho studená ruka, vzala za moji bradu a otočila mi tvář k němu. V jeho očích se nacházelo nechápání. „Co se děje?" zeptal se nechápavě. Začali mi víc téct slzy. „Vím, co máš v plánu..." ozvala jsem se potichu se zavzlykáním. „Jo?" nechápavě se na mě pořád díval, jako kdyby nechápal ten celý povyk. „Och, Divibiaili," ozval se z ničeho nic. Se vzlykem jsem na něho nechápavě pohlédla. A on se uchechtl. To už se rozhodl vše začít? Začala jsem ještě víc brečet až mi připadalo, že bych dokázala ze svých slz udělat potok. „Kivioiti, ne že bych tě nechtěl," sundal ruku z mé tváře a projel mi svým studeným prstem od krku až k podbřišku. Napjala jsem se a mé oči by nejspíše zase chtěli brečet, ale už pomalu nebylo, co. Místo toho jsem měla napuchlé oči a mokré tváře, kde se neustále nacházeli nějaké slzy. Jeho palec se objevil na mé tváři a utřel ještě neuschlé slzy. „Já nemůžu. Mám rozkaz a ten hodlám dodržovat. A tak nějak mě vlastně ani ta myšlenka neláká" pošeptal tiše ke mně, „ale trest tě nemine," oznámil mi, „och, a ještě něco zkus se obléknout," řekl mile. A začal si připravovat různé věci vedle postele na stůl. Zatímco jsem neměla ani sílu se obléknout. Najednou jsem ucítila studené ruce na mých rukou, které mi pomohli oblíknout si to tričko, a nakonec i kalhoty.
Prohlížel si moji tvář a já odvracela tu svoji. Dveře cvakli a já jim věnovala pozornost na rozdíl od něho. Ve dveřích stála žena s velkým břichem. „Jak se máš, Viktore?" usmála se a držela se za břicho. „Potřebuješ něco?" zeptal se a podíval se konečně na ženu. „Já zapomněla, že na tohle neodpovídáš," omluvně se na něho usmála, „jen mě sem poslali, abych ti oznámila, že budeš při mém porodu." Viktor na ní nechápavě pohlédl. „Proč tam mám být? Nejsem žádný porodník," pohlédl na ní. „Všichni si myslí, že jsi dobrá volba, kdyby se něco stalo," usmála se a pohlédla na mě, „proboha, co se ji stalo?" zhrozila se. „Nic," odbyl ji. „Měl bys tím přestat. Ty jsi jiný i on," namítla, „doufám, že se jinak znovu uvidíme za pět dní... počítám s tebou," oznámila. Pohlédla na mě s uklidňujícím obličejem. Poslala ke mně malý úsměv a vypařila se za dveřmi, které se zavřely.
Viktor si něco zabručel pod maskou a pohlédl zase na můj obličej. Ztuhla jsem pod jeho pohledem. Jak já byla ráda, že si mě nevšímal. „Dnes tě nechám být, ale zítra se mnou počítej," ozval se z ničeho nic a vstal do své vysoké výšky. „Proč?" zakuňkala jsem. Pohlédl na mě: „Nemáš sílu, takže by výsledky byly na nic. A podle tvé tváře toho máš pro dnešek dost. A zvedej se, zavedu tě do tvého pokoje." Vstala jsem a pochodovala bez jediné věty za ním.
Skákala jsem po zemi jako pošuk, protože zem byla nehorázně studená. „Tady je nějaký skokan roku," ozval se posměšně Zelenáč. Přešlapovala jsem na místě a vražedně se dívala na Zelenáče, zatímco si Viktor pořád kráčel pryč. „Joj, to jsi ty. Málem jsem tě nepoznal, když nekřičíš ty čísla," uchechtl se, „někdo ti zmizel," oznámil vesele. Podívala jsem se za sebe. Nikde jsem neviděla Viktora. Že bych byla volná? I když místo něho jsem se Zelenáčem! I když nikdo z nich není lepší. Povzdechla jsem si. „Copak přirostl ti k srdci?" zeptal se s posměškem. „Jdi někam, oba jste idioti, a to jsem hodná!" pohlédla jsem na něho vražedně. „Takže mě máš radši?" zeptal se natěšeně. „Ne! To bych měla radši i žížalu!" odsekla jsem.
„Takže mě máš ráda podstatě jako vosu... ale co takový... Viktorek ten je pro tebe, co?" zeptal se zamyšleně a pořád nespouštěl zrak ze mě. „Ten nikdy nezíská lepší místo jak moucha!" odsekla jsem zamračeně na jeho hloupou otázku. Začal se po mé větě smát, ale hned se zase uklidnil. Proč já mu odpovídám?
„A jaké místo má Viktorie?" řekl se zájmem a zvídavostí. Celá jsem ztuhla, nevěděla jsem, jak na to reagovat. Hleděl na mě bez mrknutí, jeho oči vyžadovali odpověď. Nechtěla jsem mu ji sdělit, ale jeho oči byly tak naléhavé. „Já, nev – ím" potichu jsem zakuňkala. „To by už stačilo... Dalibore. Už toho má dost," ozval se vedle mě vážný rozkazovací hlas, který mohl patřit jedině Viktorovi. „Jak?" vydala jsem jediné slovo.
Přestala jsem přešlapovat a stála strnule na jednom místě. „Byl jsem tu pořád," oznámil a postavil se do vzpřímené postavy, která se před chvíli opírala o studenou zeď. „," zasmál se Zelenáč do tiché místnosti. Jako by se moje mysl vzpamatovala z té otupělosti, kterou jsem vlastnila předtím... neuvědomovala jsem si ten strach, bezmoc a nesnázi, teď ale ano. Začala jsem se klepat, vše se se mnou točilo jako na kolotoči a mé nohy už nevydržely tu tíhu mého těla.