Organizace Masky

23.

Stála jsem před domem mých rodičů, který mi připomněl dobré i špatné vzpomínky. Otevřela jsem dveře od domu. Sundala si boty a vyrazila do kuchyně u plotny stála má matka a kolem ní běhali malé děti. „Už zase hlídáš?" ozvala jsem se a matka se nechápavě otočila. „Už jsem si myslela, že mám halucinace... nevěřila jsem, že za námi vůbec přijdeš," vyjekla a přiskočila ke mně, aby mě pevně objala. „Tolik si mi chyběla," vydechla spokojeně. „Mami, spálíš to," usmála jsem se a dívala se na začínající dým. „Ježíši. Bože, tomu jsem zase dala," nadávala si a snažila se spravit kousek masa.
„Co se tu proboha děje," ozval se za mnou můj otec. Otočila jsem se k němu a pozdravila jsem ho. Nevěřícně mě popadl do objetí. „Už bylo načase, abys přijela. Jak dlouho jsme tě neviděli... rok?" usmál se vesele otec. „Měla jsem moc práce. Celý čas jsem trávila v práci a když už se mi objevilo volno musela jsem něco zařizovat nebo jsem se prostě musela odreagovat kreslením," usmála jsem se na něho. „Měla bys ubrat a užívat si života, a ne jako my... teď máme z mládí úplné..." skočil do řeči otce, malý Adam, „Hovno," uchechtl se. „Ne, Adámku to se neříká," poučil ho otec. Zase se otočil ke mně. „Zůstaneš tu na chvíli nebo zase pelášíš?" usmál se na mě otec. „Nedělej, že nic nevíš... prostě to na mě vyklopte. Nehorázně vám to vytéká z tváře," oznámila jsem a otec přikývl. „Tak se posadíme, ne?" Matka vypnula plotýnku a odstavila pánvičku a usadila se také ke stolu. „Běžte si hrát nahoru," usmála se na dva mrňouse. Hned vylítli nahoru po schodech.
„Proč jsi se tam dostala," promluvila pomalu a tiše matka. „Pár potyček," odpověděla jsem ji, ale neodůvodňovala jsem to. „Nikdy by ses do ničeho nehrnula, pokud bys musela. Známe tě Nasťo," prohlásil otec. Podívala jsem se zahanbeně na stůl, protože mi stejně nic jiného nezbývalo než jim povědět pravdu. „Vím, jak máte rádi Masky... ale i tak jsem šla," matka mi skočila do věty, „Do odboje. Já si to myslela," ozvala se rozzuřeně. „Copak pro tebe neudělali dost?" zeptal se otec a já na něho nechápavě pohlédla. „Jak to myslíš?" „Ty si to nepamatuješ, co pro tebe udělali Masky?" zeptal se nechápavě otec. Zavrtěla jsem hlavou: „Co pro mě udělali? Když mi nepomohli nikdy..." Otec si povzdychl: „Kolik ti bylo... osm, devět?" podíval se na matku, „Bylo ji osm," usmála se se štěstím v očích, „byla jsi taková naše silná holčička," tentokrát se usmála smutně. „V tom věku jsi napsala dopis, který jsem jednou našel na okně v dílně, kde jsi mi pořád pomáhala. Nevěděl jsem, co to je, tak jsem to otevřel a přečetl. Musel jsem to číst několikrát," usmál se, „nikdy mě nenapadlo, že něco takového napíšeš. Bylo to pro Masky. Dal jsem to přečíst i tvé mamce," usmáli se na mě štěstím i se slzami v očích. Co se děje? „Mám to pořád schovaný, je to takový můj poklad. Ani už nevím, co je tam přesně napsané... počkejte skočím proto," usmál se a odešel pryč. „Pořád nic nechápu... jste šťastný, ale i smutný. Tak jsem udělala něco špatného nebo dobrého?" zeptala jsem se mamky. „Uvidíš, drahoušku," usmála se na mě. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Proč musejí, tak napínat... už v dětství jsem to jejich napínaní nesnášela. Povzdechla jsem si a dívala se na hodiny, které pomalu tikali.
„Už jsem zde," oznámil otec, „přečti si to," podal mi papírek do rukou, kde bylo mé dětské písmo.