Organizace Masky

24.

Pro Masky
Pořád nechápu, proč zrovna jméno Masky. Je to, tak neoriginální a hloupý jméno. Co takhle pomocníci lidí. Ne to je také neoriginální a ke všemu ještě horší název. Nejradši bych vynechala tu větu, ale bohužel je to můj poslední zbylí papír, který jsem našla. Takže si radši ponechejte svůj název. Je lepší než ten můj. Ale proto vám nepíšu. Spolužáci mě nemají v lásce. Dělají si ze mě srandu a někdy dokonce bijí. Rodiče to ví, ale nemůžou zasáhnout. Kvůli vám, to opravdu není, ale kvůli tomu, že dotyčných rodiče jsou v odboji. Takže by to bylo horší než od vás. Nechci od vás žádnou pomoct. Myslím si, že to zvládnu sama, že se stanu silnější, nakonec se třeba ochráním sama a budu připravená na vše. Dokonce si myslím, že to zvládám celkem obstojně, ne? Vím, že mi neodpovíte, jenom doufám, že si to myslíte také. Nejspíše nechápete, proč vám tedy píšu. Je to kvůli mé kamarádce Leoně. Je stejně šikanovaná jako já, nejspíše proto se kamarádíme a rozumíme si.Ale ona nenese šikanu jako já. Nechci ji nazvat slabou, ale ona je slabá. Brečí doma a začíná být čím dál víc zamlklá. Snažím se ji pomoct... ale abych řekla pravdu, nejsem v tom dobrá a nejspíše na této situace nikdy nebudu. Dokonce se snažím, aby místo do ní naráželi jenom do mě, ale nevím, jestli jsem dostatečně silná na dvojnásobek. Proto vás prosím, abyste nepomáhali mně, ale chránili moji kamarádku nechci o ní přijít. Chci s ní vyrůstat a užít si s ní život až do stáří. Je to moje jediná prosba, protože vím,jak máte mnoho práce s ostatními. Tak mě prosím vyslyšte. 
Anastázie

Po tváři mi stékaly slzy po přečtení papírku. Jak jsem na to mohla zapomenout? „Byla jsi takové naše hodné dítko, které myslí na ostatní... myslím si, že to pořád máš v sobě..." řekl posmutněle otec, ale se štěstím na obličeji. „Ano, zapomenula jsem na ten dopis... nejspíše jsem chtěla zapomenout na všechno kolem ní... ale pořád nechápu, co pro mě udělali. A pokud ten dopis vlastníš, tak se to jim nedostalo. A ani by nezemřela," oznámila jsem přes slzy. Už dlouho jsem na tebe tolik nevzpomínala, promiň... mi to. „Myslel jsem, že to víš," oznámil zaraženě otec. „Co bych měla vědět?" nechápala jsem ho. „Je to udělaná kopie... originál jsem nosil vždy u sebe," usmál se nevěřícně, „nevěřil jsem v tom..." „V co jsi nevěřil?" snažila jsem z něho vytáhnout další slova k větě. „Jednoho dne jsem šel kolem náměstí... byla tam potyčka. Snažil jsem se ji vyhnout, ale potom tam byli oni... Masky. V tu chvíli jsem se odhodlal a vstoupil do scény," na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, „měli mě za blázna, a ani mě nechápali... byli ostražitý, jak nějaká myš," zasmál se, „v tu chvíli jsem vytáhl dopis a podal mu ho. Nechápavě na mě hleděl. Já mu na to odpověděl jednoduchou větou: Je to dopis pro vás, od mé dcery. Ani jednou nikdo z nich nepromluvil. Ten jeden v modrozelené masce kývl a vzal si ode mne dopis. Než jsem se nadál zmizeli... dál jenom vím, že zmizeli rodiče té holky..." oznámil se smutným úsměvem. „Tak proč se zabila?" zeptala jsem se mého otce a podívala jsem se na něho přes mé slzy. „To já nevím... ale určitě tě vyslyšeli," usmál se zase tím svým milým úsměvem. „Drahoušku. Dneska tu přespíš a řekneš nám, co se stalo, když ses vrátila, ale také bys nám mohla povyprávět jaký byli ty naše Masky... doufám, že to jsou rozumní lidé," usmála se šibalsky. Po mém posledním shledáním s jedním z Masek. Mi už nepřišli nějak dobří, ale člověk zase nemůže hodnotit lidé jenom podle jednoho ve skupince.

Zvedla se ze židle a přistoupila ke schodům. „Dětí pojďte se najíst!" zakřičela na horu. Zatímco já se chystala do auta pro své věci. „Kampak jdeš?" chytil mě za ruku otec. „Jenom do auta pro své věci," oznámila jsem. Zavrtěl nespokojeně hlavou: „Nejdřív si s námi dáš hezky večeři," usmál se a zase mě stáhl na mé dřívější místo. Vzal do rukou papírek, který složil a následně zase vložil do bílé obálky. Do kuchyně přiběhly děti a mamka začala nandávat jídlo. Dnes byla jiná doba než dříve... dneska postačila malá věcička, která jídlu ponechávala stejnou teplotu po několik hodin i dní.
Mamka přede mne postavila talíř s kaší a kuřecím plátkem. Vložila jsem do sebe to opravdové a nejlepší jídlo od mé matky, a ne ty hnusy u Masek. Konečně pořádné chutné jídlo. „Babi, dědo pořád jste nám neřekli, kdo je ta strašidelná čarodějnice," zeptal se dětský klučičí hlásek. Vykulila jsem oči na něho. „To vypadám, tak hrozně?" vyjekla jsem a podívala jsem se ještě na své rodiče. „Trochu," usmála se má matka. „Ne, vypadá jako čarodějnice," oznámil s úsměvem Adam. „Já se ji bojím," oznámila nesměle malá Martina. To až tak hrozně? „Nemáš se proč bát, Martinko. To je tvoje teta Nasťa," usmála se na ní mile mamka. Martinka se nevěřícně zamračila a pohlédla na mě, ale hned se zase vrátila k jídlu. „To jsi se vyhrabala z hrobu, teto?" usmál se Adámek. Proč?! Co mu odpovím? No... vlastně jsem se tu objevila zrovna dneska... takže. „Hm. Podstatě ano," usmála jsem se na něho. Prosím až už mlčí... Adámek se usmál: „Tak to byste se měla přestat zahrabávat, ne?" Že bych se vrátila za Maskami pomocí vraždy mého synovce? Poslala jsem na něho vražedný pohled. „Myslím, že je to zdravé. Měla bych ti to také ukázat, jak se to dělá," usmála jsem se na něho. Adámek vykulil oči a rychle vrátil zase oči na své jídlo. „No, ták Nasťo. Zkus být na ně milejší. Jsi jejich teta," napomenula mě matka. „Ne, já jsem jejich čarodějnice," usmála jsem se. Což nejspíše také vykouzlilo úsměv Adámkovi. „Divná, čarodějnice," uchechtl se Adámek a začal jíst. Svým způsobem jsem na něho byla naštvaná, ale aspoň jsem mu dokázala vykouzlit na tváři úsměv.
Po jídle jsem vymáčkla ze sebe trochu energie a pomohla umýt mamce nádobí. A nakonec jsem se dostala i k tomu, že jsem si vzala věci do svého dřívějšího pokoje, který se po čas mé nepřítomnosti nezměnil. Povalila jsem se na postel z mé únavy. A to jsem toho naspala u nich dost... Přemohla jsem své tělo do sedu a začala jsem prohrabávat tašku s tím, že najdu něco na spaní. Tady to je! Uchechtla jsem se a začala vyndávat oblečení. „Teto, ty jsi opravdu divná," podívala jsem se na Adámka, který stál ve dveřích. „Jak dlouho tam stojíš," zeptala jsem se zaskočeně. „Od té doby, co ses z ničeho nic uchechtla," oznámil upřeným pohledem na mě. Už teď jsem pro něho magor... tak proč se snažit nebýt. Uchechtla jsem se znovu nad mojí myšlenkou. „Už zase!" vykřikl a ukázal na mě prstem. „To víš, když člověk je zahrabaný v zemi měsíc začne mu hrabat na majáku," oznámila jsem vážně. Adámek udělal krok vzad a rozběhl se rychlostí blesku pryč. Řekla jsem snad něco hrozného? Ne, když to nebylo nic strašného, že by můj vážný hlas? Kašlu na to! Vytáhla jsem konečně oblečení a sním i vypadla tmavě dřevěná krabička. No, jo vlastně... já na ní úplně zapomněla. No, co začnu to brát zítra. Ukončila jsem tok myšlenek a s prázdnou hlavou jsem se vydala ze sebe udělat člověka, který nebude vypadat jako dětská odporná čarodějnice.