Organizace Masky

46.

„Jak jsem řekl papírek dostal on... Iniairidi. Dostal to na povel jiný z Masek. Jednou jsem však nechal papír na stole a přečetl si ho Inikioi... Viktor, který nakonec začal na chvíli mizet o volném čase. Nakonec se zjistilo, že celou dobu hlídal tebe. Pomáhal ti," usmál se na mě nefalšovaně. „O tom, ale nevím," dodala jsem bez přemýšlení. „Taky, že neměl zase tolik volna, ale co vím, tak jednou tě vložil do postele, protože jsi byla bezvědomí a dal ti nějaké léky, abys byla v pořádku," z jeho tváře sršela pyšnost na své dítě, která tohle dávat Iniairidimu nehodlala.
„Od té doby jsem v něm začal vidět emoce – které se snažil potlačit kvůli svému malichernému bratrovi... začal jsem ho mít konečně více v lásce. Dokonce jsem doteď na něho pyšný jako rodič," usmál se upřímně a šťastně, ale ihned na to zvážněl, „Viděl jsem, jak jsi na něho reagovala, když jsi ho viděla a jak jsi se k němu chovala. Nezajímej se o něho. Nic si s ním nezačínej... kdykoliv se může zase snažit přiblížit ke svému mladšímu bratrovi. Nebo budeš zklamaná nebo, kde co. Protože on nechce dát najevo lásku, i když ji v sobě má... pouze se momentálně nesnaží být jako bratr, který není dobrý. A nikdo ho nemá rád ani on ostatní. Přesto Inikioi se u něho snaží získat respekt, ale ten od něho nikdy nedostane," řekl vážně a upřímně. „Já s ním nechci mít nic společného, jenom se bojím o něho jako o každého," odpověděla jsem pevně. Přesto jsem věděla, že to není pravda a on nejspíše také.
„Dobře teď, co s tebou budeme dělat?" povzdechl si a hleděl na mě. „Řekl jste mi několik informací o osobách, a dokonce jste tu udělali scénu, takže tím nic nechcete dělat, ne," objevil se mi šibalský úsměv na tváři. „Tohle vše je neškodné a nic to podstatě neprozrazuje. Pouze jenom to říká, že se nemáme rádi s Iniairidiem," objasnil a hleděl za mě. „Co jste vlastně zač? Neřekl jste mi to," zašeptala jsem potichu, protože tohle téma mi rozvířilo do krve strach. „To ti neřeknu, protože nemusím," odsekl naštvaně.
„Tak já řeknu odboji, že jsem vás řízla do rukávu a oni vezmou nůž k zajatcům místo té jejich elektriky," usmála jsem se nad svým plánem, který jsem neměla odvahu uskutečnit. „Takže budeme vyjednávat?" optal se pobaveně a opřel se o židli. Přikývla jsem a on se usmál. „Dobře. Já vám to řeknu a vy si to necháte pro sebe. Pokud to však nesplníte... pozabíjíme všechny venku," usmál se a já se napjala strachem. „Jak všechny?" optala jsem se zaraženě. „Pokud vykecáš pravdu. Tvé rodiče, známí i ty neznámí zemřou... z celé planety země vymizí lidstvo," řekl vážně a zlověstně se usmál. Stojí mi to vědět? Ale já to chci vědět! Budu si muset dávat pozor na pusu... vlastně u mě to není problém...
„Dobře souhlasím," neodolala jsem přijít na to tajemství. „Původně pocházíme ze země Dieiriti... jsme pro vás... prostě mimozemšťané..." oznámil klidně a já si ho prohlédla od shora dolů, jak mi to dovolovali oči. „Ale když vypadáte jako," skočil mi do řeči generál, „Jako vy?" Kývla jsem na souhlas a hleděla na něho. „Ano, je několik rozdílů mezi námi... ty největší jsou v našem těle. Vy jíte maso, rostliny a bůhví, co ještě. My se můžeme spolehnout jenom na rostliny nebo naše vyrobené pilulky, které v sobě mají několik geneticky upravených rostlin. Svým způsobem vám závidíme... protože zrovna, když naše tělo je stanovené na nízké teploty... není zrovna nejlepší se živit rostlinami... ale prostě to, tak je. Takže vám může dojít, že máme rozdílné teploty... proč jsme studení... prostě milujeme zimu a nesnášíme teplo. Prostě jsme jiní, místo jednoho srdce máme tři, proto jiný rytmus tepu. A každý z nás se i narodí s... pro vás s tetováním na těle. Každý ho tu má. Oči máme různých barev a dost všímavý, takže vaše filmy jsou pro nás nepozorovatelné... tedy to platí pro nás vycvičené Sibaru. Náš sluch je lepší jak váš a oči si všímají větší detailu, ale to jdu do hloubky a naše vlasy od těch vašich se nemění navždy zůstanou v naší stálé barvě. Každý má bílý s nějakým nádechem barvy a někteří opravdu černý. Ale jaký nádech máme to pomalu nemáme páru, protože nevidíme tolik barev jako vy... jenom pár základních... ale to je jenom pro nás. Protože pořád nevíme, jak se vám dostat na nervy mozku... a přitom jsme složitější jak vy... a jak víš naše krev je černá místo červené," usměje se. Pomalu můj mozek všechno vstřebával a pořád mnoho nemohl zkousnout... jenže vše, co řekl byla jedna velká pravda. A já musela přijmout jeho slova, protože jiná vysvětlení se nemohla najít. Destičky, které jsem v životě neviděla. Studená kůže jako v povídačkách o upírech a vše možné. „Proč tu jste?" vyletí z mých úst. „Původně jsme narazili na tuto planetu jako vhodnou na přesunutí našeho obyvatelstva. Poslali jsme sem vojáci s lodí, aby sem dostali zařízení, jež... je něco jako teleport... momentálně se v ní nacházíš," vykulila jsem oči, ale dál ho pozorně poslouchala, „bylo pro nás velké překvapení, když jsme zde našli inteligentní bytost, která se vyvíjí... a ještě víc, která je k nám podobná. Proto tu jsme pořád... dávno jsme si našli další planetu, která nám vystačí na několik generací. Dávno bychom obývali tuto planetu, kdybyste tu nebyli vy... nebo bychom obývali jinou, kdybyste nebyli tolik stejní... ale pořád pro nás neznamenáte nic jiného než pokusný králíci," uchechtl se. „Co se stane, když muž oplodní od nás vaši ženu a naopak?" zeptala jsem se se zájmem. „Doufám, že nic nevymýšlíš," podezíral mě, „popravdě... nic. Prostě smíšenec. Akorát naše dvě ženy si vychvalovali, že jsou více citlivý a jemný... a my jsme nenažraný prasata," uchechtl se. A pohlédl na mě zase vážně. „Takže si myslím, že otázky jsem už odpověděl... a ústní dohoda nám stačí. Takže je čas tě vrátit," usmál se. A já si uvědomila, že odtud odcházím. „A," skočil mi do řeči, „Žádné, a. Prostě budeš žít život jako vždy," usmál se a vstal do své velké výšky.