Organizace Masky

35.

Dveře se otevřela a já trhla tím směrem. Díky bohu, že jsem to vrátila před chvíli na to místo. Oddechla jsem si úlevou. Muž hodil bílou kupičku nějaké látky na vedlejší postel. „Tady máš deky až ti není zima. Budeš totiž spát zde a dávat na něho pozor," oznámil sebejistým hlasem a já se zarazila. „Vy jste to myslel vážně," vydechla jsem zaraženě. „Myslíš si, že mám rád humor?" uchechtl se. Přišel ke stolu a položil tam další tmavou krabičku. Vyndal dvě lahvičky a vložil je následně do té krabičky, kterou jsem před chvíli zkoumala. Beze slova se vydal ven, ale hned se zase otočil zpátky. „Ta místnost, jež jsi spatřila, tak tam najdeš jídlo pro sebe i pro něho... vždy vezmi krabičky s odlišnými znaky on ti řekne, co je tvé a jeho. Jo a mimochodem, doufám, že se o něho dobře postaráš... zemře ve tvé přítomnosti a ty zase zemřeš při mé přítomnosti. Jak jsem řekl, nejsem na humor, takže nejspíš už víš, jak to myslím," dal mi instrukce a já jenom na sucho polkla. Dělá si prdel, jak mám zabránit někomu ve smrti?! Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale on mi skočil do řeči: „Tak zatím," zvedl ruku a prošel dveřmi, které se zavřeli.
„A co já tu mám dělat," zamumlala jsem si naštvaně a sedla si na měkkou postel, která byla studená jako sníh. Dveře se otevřeli a já si myslela, že zase potřebuje něco dodat, ale on v nich nestál. Nacházela se ve dveřích dlouhá postava, kterou tu měli převážně všichni. Zase ta bledá pokožka jako vždy i ta její bezchybnost. Jeho černé vlasy jako noc poutaly pozornost, protože na něm byly jenom ony černý. „Tak ty budeš, chrápat v mé posteli... abych řekl pravdu, nečekal jsem to," usmál se se svými bílými zuby. „Kdo jsi?" zeptala jsem se zaraženě, protože, ten hlas jsem znala. „Kdy konečně budeš znát můj hlas? To ti tak trvá zapamatování hlasu, děvenko?" zasmál se. „Takže ty jsi..." začala jsem dělat, že neznám jeho jméno a on na mě vykulil oči. Začala jsem se smát... jako by ze mě opadla všechna ta nervozita a napjatost. „Děvenko... jestli mi neřekneš moje jméno, nebudu se s tebou kamarádit," odsekl uraženě. „No ták, Románku nedělej, že jsi ciťa," uchechtla jsem a on se zamračil. Chtěl něco dodat, ale zabránil mu v tom slabý hlas: „Tady je nějak moc veselo, ne?" Pohlédla jsem na jeho tvář, která se snažila skrýt všechnu tu bolest.
„Jak ti je?" ozval se z ničeho nic Roman posmutněle. „Bývalo líp," usmál se, ale hned přestal, protože zaúpěl bolestí. „Mám ještě chvíli čas, tak bych něco rád věděl..." dodal Roman a žádal si povolení od Viktora, který jenom slabě kývl. Roman si sedl vedle mě na postel a zeptal se na onu otázku: „Řekni mi, jak to začínalo až do tvého nynějšího stavu." Zamračila jsem se na Romana, protože co jsem znala, tak nikdo nechtěl mluvit o svých nemocích... tedy pokud nechtěli pozornost. Ale Viktorovi to očividně nevadilo a začal tiše mluvit sem tam s mezerou: „Nejdřív jsem si myslel, že je to pouze nějaká blbá únava...," zachraptěl, ale hned pokračoval, „ale potom – jsem byl čím dál víc unavenější – to už mi nepřišlo normální, tak jsem si to rozhodl ověřit..." Roman mu skočil do řeči, „Tak proč jsi nic neřekl?!" Nehodlala jsem nijak zasahovat do debaty. Spíš jsem dělala ducha mezi nimi.
„Protože jsem zjistil výsledky – které mi řekli rovnou – nesnaž se to léčit," uchechtl se, ale hned zase umlkl, protože se přihlásila bolest. „Giritioi Siuihiji... klidu si to ověř... pátá deska odshora na mém stolu." Roman vstal a vzal si černou desku, která byla pátá. Sedl si zpátky na postel a nějak se nevěnoval destičce, ale Viktorovi.
„Nestihl jsem, tam dát všechny možné údaje, jak se to projevuje... jen vím jedno... je to ojedinělé a ani se na to neřeší lék," uchechtl se při té poslední větě. „Proč se směješ?" zeptala jsem se nechápavě a uvědomila jsem si, že jsem chtěla být ten duch. Viktor pomalu pohlédl na mě: „Protože pokud by se přišel lék na tohle... následně by přišel lék na vše... ale to bychom byli neporazitelný..." usmál se. „Beztak nic nechápu o této nemoci jsem nikdy nic neslyšela jenom slýchám o rakovině, kde se už lék dolaďuje," skočil mi do řeči Roman, „Tohle teď neřeš," oznámil mi důrazně a pohlédl znovu na Viktora, „Pořád jsi mi nepopsal postup aspoň to tam dopíšu za tebe..." Viktor na něho překvapeně pohlédl: „To budu rád..." usmál se a hned pokračoval, „celý tvé tělo tě přestane poslouchat – jednu dobu jsi..." pohlédl na mě, ale hned se zase vrátil k Romanovi, „Isihiei a najednou jsi Ritieiai... nedá se to zastavit, tak jsem začal experimentovat... a našel způsob, jak to zarazit, stačilo si vzít Diaikili" usmál se, „dokonce to zpomalilo šíření, ale i tak se to pořád hnalo dopředu. Potom už nemůžeš nic – párkrát zkolabuješ. Ale hlavní věc, o co přijdeš je síla a stabilita... už nejsi, tak – neporazitelný – Jenže to bych ještě skousnul, ale hned potom tě začne bolet vše – každičký orgán v tobě – připadáš si, jak kdybys byl ve výstavě na orgány," usmál se, ale hned začal kašlat nějakou černou tekutinu.