Organizace Masky

15.

„Co jste tak dnes splašený?" zeptal se hlučné třídy učitel na matiku. „Včera jsem viděl na živo Mastky," pochlubil se klučina učiteli. „Co se dělo, že jsi je viděl?" zeptal se ho. „Odnášeli muže, který vyhrožoval paní u pokladny. Chtěl totiž peníze, byl jsem přímo tam," pochlubil se. „Neměl bys být spíš v traumatu než nadšenej?" zeptal se ho a pořád ho pozoroval. „To víte Pane učiteli taková příležitost se vám naskytne jenom párkrát, teda pokud nejste Leonka," odpověděla se smíchem holka v zadní lavici a celá třída se začala smát.

„Stávej!" ozval se přísný hlas, který mě postavil na nohy hned. „Pojď za mnou," rozkázal a já ho bez řečí následovala. Neznala jsem tohoto muže. Byl pro mě jeden velký otazník. Ale jedno mi bylo jasný o něm si nesmím dělat srandu, protože si nejspíše umí vytvořit pořádek ihned bez námahy. Prostě zrozený vůdčí typ, který nikoho nenechá vydechnout, ale na tomhle mužovi bylo něco jiného. Něco na něm nesedělo. Ale nevěděla jsem, co přesně to je. To je nejspíš, ten jeho bratříček. Sice nevím, jestli je také v Maskách, ale tenhle ho zaručeně ztotožňuje. Posoudila jsem jeho chování.
Zastavil se před dveřmi, které se otevírali a mně se naskytl pohled na tu známou místnost, kde jsem zažívala nejhorší bolesti. „Kdo má vědět, kde vězí,"postěžoval si a vyšel zase chodbou na zpět a já ho tupě následovala. I za tu dobu, co jsem zde byla mi vše připadalo, tak stejné a neznámé. „Ten je tak roztomilý," slyšela jsem ženský hlas z nějaké místnosti.
Muž zabočil do té místnosti a já mohla spatřit místnost, jež vlastnila obrovský stůl, kde posedávalo několik lidí nebo kolem jenom stáli. Skupinka na konci stolu byla celá zamračená a bez masek. Ty další po místnosti vlastnily masky.„No jó, ty jsi takový náš špuntík," zase zazněl ženský hlas. Podívala jsem na toho pachatele a zjistila, že na sobě má tu samou uniformu jako Masky a také světle dřevěnou maskou, která měla vystouplé dolů široké čáry. A vedle stála žena, kterou jsem už viděla,ale tentokrát už neměla žádné velké břicho.
„Taky bys někdy mohl říct, kde tě najdu," zabručel můj nynější opatrovník na Viktora, který seděl u stolu a před sebou měl nějakou knížku. „Anastázie!"vykřikl pro mě, tak známí hlas Viktorie. Běžela ke mně s roztaženými rukami. „Mazej na své místo!" vykřikl můj opatrovník a chytl ji za tričko.„Vyřiďte si to rychle. Nemám náladu se tu rozjímat," odsekl směrem k Viktorovi. „Sedni si," poručil Viktor příjemně a vesele. Posadila jsem se vedle něho a uviděla z blízka tu knihu, která obsahovala příběhy od známého autora dnešní doby. Vyndal krabičku a položil ji přede mě. „Je to na měsíc. Ber to poctivě, po tomhle budeš zdravá jako rybička. Jak to máš brát je napsané na papíru v krabičce," oznámil a podíval se na mého nového opatrovníka. „Co mi je?" vyjekla jsem potichu. Pohlédl na mě: „Máš slabé srdce a tvé orgány na tom nejsou nejlíp..." zavřel knihu, „ale není to zas, tak vážné.Projevuje se to jenom při velkém náporu těla, takže pokud to nebudeš brát nic se nestane, ale potom s tím můžou přijít problémy," dořekl. Vzal do ruky knihu a dal se na odchod. „Počkej," otočil se ke mně a pozoroval mě, „proč mi pomáháte, když jsem trestanec?" zeptala jsem se ho nechápavě. „Naše povinnost je vás potrestat za váš čin. A pokud nalezneme nemoc nebo cokoliv jiného jsme povinní vám pomoct... tak zní naše rozkazy," oznámil a odešel z místnosti se svojí knížkou.
Otevřela jsem tmavě dřevěnou krabičku, kde se nacházel bílí lístek, kde bylo vše rozepsáno. A to nejdůležitější bylo na dně. Různé lahvičky, které něco obsahovali. Ten člověk Viktor byl zajímavý lékař, a to by řekli i všichni v mém okolí, protože v dnešní době nikdo nevyužívá byliny ani nějaké rostliny, ale on byl výjimka. Nejspíše je mladý, ale s duší starého. Uchechtla jsem se. „Tak pojď," rozkázal ten přísný hlas s čistě bílou maskou, která na sobě nic neměla. Popadla jsem krabičku a prchala za ním. „Anastázie! Co jsi provedla?!" vykřikla Viktorie zamnou. Nechápavě jsem se zarazila a pohlédla na ní. Můj nynější opatrovník mě popadl za ruku a táhl pryč od místnosti.