Organizace Masky

30.

„Čarodějnice!" vykřikl ten dětský klučičí hlásek. Skočil na mě a já bolestí zaúpěla. „Adame! Slez ní," rozzlobil se Petr. Popadl za ruku Adámka a sundal ho z postele. Co tu dělají... „Jak se máš zlatíčko?" optala se má matka a držela mě jemně za ruku. Proč dělají, že se nic nestalo... proč se o mě starají? Zavřela jsem oči. „Je všechno v pořádku?" ptal se vyděšeně otec. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že s jediným člověkem, kterým jsem se nepohádala byl otec. Vždy jsi pro mě měl slabost, že tati... Zavřela jsem znovu oči. „Čarodějnice... jsi v pořádku?" optal se mě Adámek. Otevřela jsem pomalu zase oči a přikývla jsem mu na otázku a pohladila ho po hlavě. „Slíbíš mi něco, čarodějnice?" optal se mě. „Jak ji to říkáš!" okřikla ho Tereza. „Záleží, co," řekla jsem se slabým hlasem a ignorovala Terezu. „Že mě pořád ve všem podržíš," odpověděl Adámek. „To si piš," usmála jsem se na něho a zase zavřela oči. „Nemám skočit za doktorem?" zeptal se starostlivě Petr. Nehodlala jsem odpovídat... nechtěla jsem kazit, ten klid, který jsem vždy zničila. „Zlatíčko?" vyjekla se zlobeným hlasem má matka. „Bože!" vykřikl se zlomeným hlasem i můj otec. Z chodby se ozývalo zvonění rolničky a podrážky bot, které narážely na podlahu. „Zlatíčko, mluv s námi," poprosila má matka neustále se zlomeným hlas. Rolnička se čím dál víc přibližovala a pochod též. To si pro mě přichází smrt? „No ták mluv," poprosila mě se vzlykáním matka. „Já skočím pro doktora to není dobré," vyjekla Tereza, když jsem nepromluvila ani neotevřela oči. „Mami! Ona umírá?!" vyjekl uplakaně Adámek. „Počkej musím skočit po doktore, ten ji pomůže neboj..." řekla potichu, ale i jí se třásl hlas. Dveře se trnutím otevřeli a v pokoji zazněla tvrdá podrážka po dopadu na zem. „Co chcete?!" vyštěkl rozhozený Petr. Pochod se přiblížil ke mně ještě blíž. „Co chcete od mé dcery," zeptal se nechápavě zlomený hlas otce. Kroky ustály u mé postele. „Ty jsi smrt?" zeptala jsem se až neslyšitelně. „Dá se to, tak podat..." ozval se známí hlas, který jsem nepoznávala. „Odkud tě znám?" optala jsem se zase tichým hláskem. „Co říkala?" vyjekla matka. „Za tak krátkou dobu jsi na mě byla schopná zapomenout?" zeptal se tak klidně, ale s posměškem v hlasu. Uslyšela jsem další pochod, který přišel do pokoje a zase se zastavil u mé postele. „Máš ho tam připraveného, tak si pospěš," oznámil zase pro mě, tak známí hlas, ale nemohla jsem si vzpomenout, komu patří. „Rozkaz," prohlásil a zasmál se. Dopady podrážky o zem zase začaly znít, ale tentokrát se vzdalovala. „Co tu po ní chcete! Když už si vše odpykala!" vykřikl bratr. Uslyšela jsem náraz. Někdo mi odkryl tělo přikrývkou. Otevřela jsem těžké oči. Viděla jsem uplakaného otce i matku, která mě hned popadla za ruku, když viděla, že mám otevřené oči. „Co se děje zlatíčko... nic nechápu," zavzlykala má matka a na mé ruce se objevila další a to táty. Otočila jsem hlavu a spatřila člověka, které ho jsem nečekala a na nim mého bratra, který se ho pokoušel skolit na zem. „Co tu děláš?" zeptala jsem se nechápavě muže s hnědou dřevěnou maskou, které se nad očima táhla tlustá dřevěná čárka, která se mezi oči rozdělila na tři čáry. A na čele mu z masky rostly černé rohy, které měnily barvu na červenou ke špičce. „Zachraňuji ti život, kivioiti," oznámil se svým hlasem. „Jak to vypadá, tak ty si samý průser," uchechtl se. „Jak si to mohl..." zavřela jsem znovu oči z vyčerpanosti. „Šetři silu, kivioiti," oznámil tiše a jeho ruce, které tentokrát nebyly studené, mi sundávali nějaké přístroje z těla. „Co to děláte?" vyjekla matka. „Co se tu děje?" ptal se nechápavě otec. „Plním rozkaz," oznámil pevným hlasem. „Pust mě jinak tě hodím na zem," zabručel Viktor. Do všech stran se ozvala rána. Někdo mě vzal do náručí, tak nějak jsem tušila, že to byl Viktor.
Zase se začala ozývat rolnička a těžké dopady na podlahu. „Co je to za zvuk rolničky?" zeptala jsem se slabě. „Po chodbě chodí jeden... můj kolega... trochu jsme ho naštvali," uchechtl se. Zastavili jsme se a cítila jsem pohyb nahoru. „Mimochodem měl jsem vynadáno od Denisi, prý si s tebou neužila. Ještě teď je vedle z toho, že ses nechala řezat jenom kvůli rodině," uchechtl se. „Určitě bys taky zachránil všechny," usmála jsem se. Proč nic neříká?
Ozvalo se cinknutí nejspíše výtahu. „To ti nemůžu slíbit..." ozval se z ničeho nic Viktor. „Co?" nechápal bratr. „Proč ne?" ozval se Adámek. „Protože to nejde slíbit... pokud zemře, tak zemře, už ho neoživíš. Ale můžu ti slíbit, že se budu snažit," oznámil něžně a mile. „Děkuji, Pane divný," řekl vesele, ale i smutně Adámek. Rolnička se čím dál víc blížila.
„Tak tady jsi. Trvá ti to," oznámil ten známí hlas, který mi pořád něco říkal, ale nevěděla jsem komu ho přiřadit. „Ty jsi neměl nikoho kolem sebe," oznámil dotčeně Viktor. „No jo. A co ty děvenko už sis vzpomněla na mě?" uchechtl se. „Roman?" vydechla jsem slabě. „Přesně, tak děvenko," uchechtl se. „Měli bychom sebou hodit není na tom dobře," oznámil Viktor a zase se dal do pochodu. „Lidičky vy tu zůstaňte nebo si vás vezmeme taky sebou," uchechtl se Roman. „Ale já chci jít se svojí dcerou!" vykřikla rozdrcená matka. To o mě má takovou starost... Slyšela jsem pláč z chodby, z které jsme odešli.
Na kůži mě pohladil čerství teplý vánek. „Můžu spát," zeptala jsem se slabě celá unavená. „Už jsi u mě, takže ano," oznámil Viktor. „Tak dojemné," zasmál se známí hlas, který jsem mohla přiřadit jedině člověku. K mužovi, který si užívá bolest a miluje násilí. „Počkejte!" vykřikl dětský hlásek. Viktor se zastavil v chůzi a čekal až se ty malé krůčky dostanou k nám. „Už jsem ti slíbil, že se pokusím," skočil mu do řeči Adámek, „Já vím... jenom... chci, aby to měla u sebe... a tohle je pro vás, abyste si vzpomněl na slib..." řekl smutně Adámek. „I bez toho si budu pamatovat slib," oznámil zaraženě. „Stejně si to nechte... kdybyste náhodu zapomněl," řekl pořád smutně. Proč nemůžu otevřít oči a vidět, ten jeho rošťácký úsměv... „Dobře, ale teď už mazej zpátky," řekl mile, ale v jeho hlasu byla cítit i známka smutku. Snažila jsem se zabránit té temnotě, která mě chtěla pohltit. Nakonec jsem přeci jenom vytrvala. „Čím dal víc je to dojemnější," ozval se zase ten známí hlas, který pořád zněl tak posměšně k celé situaci. „Nech si ty své řečičky a běž někam!" odsekl k němu Viktor. „No ták, nebuď citlivka. Přeci se nic neděje," zasmál se. Ozvala se rána po dopadu a rolnička začala zase znít. „Opravdu mi zmiz z očí," zavrčel Viktor k mužovi, který nevěděl, kdy přestat. „Generál řekl, že na mě máš dát pozor a nemám ti odejít z očí," začal se zlomyslně smát, „ale jak to vypadá... tak chceš, abych si dělal sví věci." Viktor se napjal pod jeho slovy. „Neboj bráško. Já mu to nevykecám aspoň jsem volný jako rybička," řekl hravě a rolnička se zase rozezněla. „Neříkej mi bráško Vrahu!" vyštěkl na něho Viktor. „Je mi ctí milý bratře!" zasmál se provokativně. „Řekl jsem, že mi nemáš říkat," skočil Viktorovi do řeči muž, který je nejspíše jeho bratr, „Jo, jo. Tak čest práci sourozenci!" vykřikl provokativně a rolnička hned na to zmizela z poslechu. A já si vzpomněla, kde jsem ten údajný hlas slyšela. Kde jsem slyšela hlas muže, jenž miloval bolest... byl to muž, který mě vedl na trest a měl celou bílou masku. Má mysl už nedokázala vydržet při vědomí. Poddala jsem se té usilující temnotě.

„Inikioi! Děláš si srandu to jsi nemohl říci dřív! Měl by ses léčit!" křičel rozzuřený neznámí hlas z temnoty. „Diailitiki, fíriti siritioiti!" vykřikl na něho rozzlobený hlas. „Ale i tak, by ses mohl snažit! A zapomněl jsi, že tady takhle nemáš mluvit!" vykřikl muž. „Co se děje?" ozvala jsem se nechápavě a neschopná spatřit své tělo i ostatních. „Mlč!" vykřikl zlověstný hlas, který se nakonec vypařil někam do dálky. „Ticioidi tísihiei – Mioíni sitiairikí. Hieioihi aívdxí oi sipíniki. Viliniki vilini," ozýval se mužský hlas, který neutichal. Neustále mluvil neznámá slova, která prodlužoval. Snažila jsem ho vyrušit z jeho slov. Zajímala jsem se, kde to jsem, ale on neustále mluvil... nebo zpíval?