Organizace Masky

21.

Stála jsem předním a on se na mě šklebil jako malý kluk, který dostal hračku. V mé krvi se hromadil vztek. Moje ruka vylítla, vrátila se a zase. Několikrát jsem ho trefila do jeho tváře, která pořád vypadala v pořádku. A já si čím dál víc uvědomovala, že ho nebiji, kvůli té přezdívce, ale kvůli Dušanovi, který si začal s Lenkou. Na mé tváři byl už potok. Dala jsem mu dvě rány a spadla na kolena s ubrečenou tváři a celá napadrť. Zahlédla jsem nechápavý pohled Viktora, kterému zmizela radost a štěstí z tváře, za to ho vystřídalo nechápaní. Položila jsem hlavu na jeho stehno a máčela jsem mu ho. Nezajímalo mě, že jsem s nějakým magorem, který možná ani není Viktor. Prostě jsem se potřebovala vybrečet a mít schovanou tvář.
Někdo mě odtáhl od něho a pohodil na stranu. „Takže se přeci jen znáte," uchechtl se Nerds, který nejspíš přišel s těmi dvěma do místnosti. „To není fér!" zaskučel Viktor. „To já tu mám dostávat do držky, ne ona!" hleděl na Nerdse s očima, které říkali, že chce pozornost a bolest. „Nejdřív ti, ale zmlátíme slečinku," usmál se Nerds na mě. Viktor si hlasitě povzdechl a promluvil: „Jsem tu potřetí... pořád nemám žádné informace o té ženě. A neustále jste překvapeni mým vzhledem na to, že už na mě čumíte po třetí. Pořád ty samé otázky. Tahle hra mě už dost nudí. Čekal jsem pořádné mučení jako poprvé. A bla bla bla, ale místo toho tu máme sezení a povídáme si jako idioti. To už jsem mohl jít psychologovi nebo čemukoliv," povzdechl si a vstal ze židle zcela volný.
„Vy idioti, jak jste ho přivázali?!" vykřikl na dva Nerds. A hleděli, jak se k nim přibližuje bledý obr. „Bude aspoň teď zábava?" zakňoural s úsměvem Viktor. Nerds se přitiskl ke zdi u dveří a zmáčkl červené tlačítko, které spustilo alarm. Celá jsem se mačkala ke stěně a hleděla přes uslzené oči na celou scénu se strachem. „To se mi líbí!" rozzářil se Viktor nad alarmem, po kterém přiběhlo pět svalnatých mužů se zbraněmi v rukou. Viktor vzal ze země svou masku a nasadil si ji zpátky na hlavu a dlouhou červenou látku si přehodil na záda.
„Jdeme si hrát," řekl šťastně. Začali do něho pálit patrony pět mužů. I přesto, že měl masku jsem věděla, že se usmívá i při těch ránách, které naráželi do rukou, jež vždy nastavil každému náboji. Nejspíše nikdo z nás dotyčných nechápal, jak to dokáže.
Nikdo z nich už nemohl nikam jinam utéct ani se schovat, museli bojovat holýma rukama, protože si všichni vyplýtvaly patrony ve zbraních. Bylo jasné, že v boji má převahu Viktor, ale i přesto ho dokázali, praštit a jestli se nechával naschvál praštit, tak to už ví jenom on.
Sedm těl leželo na zemi, jestli v bezvědomí nebo mrtví, tak to mě nezajímalo hleděla jsem jenom na Viktora, který kráčel ke mně a při každém kroku cinkaly rolničky, které měl přivázané k pravému černému rohu. Byla jsem pořád ze všeho v šoku a mimo. Bála jsem se ho a klepala jsem se hrůzou. Sundal si masku. Klekl si ke mně a hleděl na moji tvář, ke které se nehorázně blízko přiblížil. Přemýšlela jsem, co hodlá udělat. Dokonce jsem vzpomínala na ten den, kdy jsem si to myslela, a nakonec to tak nebylo. Viktor si povzdychl. „I ten blbeček Nerds se vypařil radši ven, aby nedostal. A ostatní bojovali na svoji čest... ale ty... ty jsi koukám něco jiného. Tulíš se ke zdi, klepeš se jak ratlík, bulíš a nevěříš svému tělu ani duši," prohlédl si mě od nohou k hlavě a oddálil svoji tvář, kvůli které ke mně dolítla vůně známého čaje, který jsem dostala.
„Děkuji," špitla jsem pořád vystrašená z něho, ale věřila jsem, že je to on. Povzdechl si nevěřícně. „Teď máš utíkat! Nemáš mi děkovat! A proč mi vůbec děkuješ? Ty lidi jsem z mého potěšení zmlátil. Ne, kvůli tobě," oznámil chladně. „Za tu krabičku s léky a čajem," kuňkla jsem. „Já ti je, ale nedal," zasmál se a jeho ruka tvrdě přistála do zdi vedle mé hlavy. „Co takhle udělat domluvu? Já tě pustím a ty mi nejdříve něco na oplátku uděláš..." usmál se šibalsky do mých očí. „Kdo mi je teda dal?" zeptala jsem se nechápavě a ignorovala všechno kolem. „To je jedno, prostě mi řekni, jestli se domluvíme," usmál se samolibě. „Nedomluvíme," odsekla jsem. „Ale pořád nevíš, co chci," usmál se. „Já vím přesně, co chceš," vyštěkla jsem na něho. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně bere všechna ta odvaha. „Takhle se mi líbíš," zasténal.