Organizace Masky

26.

Mamka se z ničeho nic vydala uklízet celé to občerstvení, které nachystala na snídani. Kde jsou ty časy, kdy jsme prostě něco popadli ke snídani? Kolem mě procházel Adámek pořád s úsměvem na tváři. Popadla jsem ho za ruku a on na mě nechápavě koukal. „Co se takhle dohodnout. Pomůžeš mi zdrhnout a já ti něco za to oplatím," usmála jsem se na něho mírumilovně. „Tak to chci sto tisíc," oznámil s úsměvem. „Dobře, takže to znamená: ne," pustila jsem jeho ruku. Čekala jsem až si má matka sedne a začnou na mě házet tolik otázek, že se mi přehřeje v hlavě procesor. Ještě se postarala o ty dva mrňouse až jsem doufala, že tam zůstane. Ale to bych se musela ještě zbavit táty, který si tu zkoumá papírek. Co já jim vlastně povím... určitě ne pravdu... ještě mne nazvou bláznem.
Mamka nakonec přišla a sedla si na židli. Napnula jsem se a čekala na tu lavinu otázek. „Jsou to drogy?" splašeně vyjekla. „Co? Ne, nejsou. Nikdy jsem je nebrala a nehodlám," zamračila jsem se na ní. „Co znamená ta věta: Po trestu přichází další trest," ozval se tentokrát zaujatě otec. „Že po trestu přichází další trest?" zeptala jsem se ho nejistě. „Tomu rozumím, ale proč je to tady napsané?" ukázal na papírek. „Co já vím... asi můj... kamarád měl potřebu to tam napsat," usmála jsem se na něho. „Takže jsou to drogy!" vylítla mamka. „Ne, nejsou. Kolikrát ti to mám říkat?" „Ale je to zajímavá věta," ozval se potichu otec. „Tak proč ti to dal ten tvůj kamarád?" vymyslela si, co nejchytřejší otázku. „Protože mi... bolela hlava," objasnila jsem ji. Jak já vlastně úžasně lžu... „Nevěřím ti ani slovo! Jsou to drogy!" vyhrkla znovu mamka. Protočila jsem očima. Má cenu ji něco objasňovat. „Tak ji budeme věřit, ne?" ozval se otec, „a jak to vypadalo u tich Masek?" zvídal. „Pořád ti nevěřím... ale já to zjistím to mi věř," ozvala se naštvaně mamka. „Kdybych věděla, že si vás z větší části rozhádám nejela bych sem," ozvala jsem se. „Bože. Myslíš, že všechno necháme být, když tě nevidíme tolik let?" řekla naštvaně. „Přeháníš byl to pomalu jenom jeden rok," namítla jsem. „To je pořád hodně," namítla zase ona. „Prostě jsem neměla čas, co jiného jsem měla dělat? Teleportovat se sem... promiň, ale to ještě v tomto světě nevynalezli," také jsem na ní zvýšila hlas. Otec si povzdychl. „Taky jsem ti mohla říct, že nemám čas, když jsi přišla ze školy celá ubrečená! Že já tě prostě neposlala ven, až si to s nimi vyřídíš sama!" vykřikla na mě. Vyskočila jsem na nohy a odmítala se k ní nějak vyjadřovat prostě jsem vylítla ven. Abych nemusela poslouchat ty žvásty. Na tvářích mi zase tekly slzy, protože mi připomněla časy s Leonou.

Ležela jsem na trávě, kde jsem trávila většinu času, když jsem byla venku mimo domov. Dokonce tu se mnou byla vždy Leona... povídali jsme si, vyměňovali názory, myšlenky, a dokonce začali probírat kluci. „Věřila bys tomu, že jsem s tebou probírala kluci, když... mi byli v té době ukradený... myslela jsem jenom na jedno, jak sestavím další zařízení a jaké můj otec znovu přiveze," usmála jsem se na oblohu a pozorovala pohybující se bílé mraky. Slzy mi proudili jako vodopád. „Víš, co by mě nejvíc zajímalo..." zavzlykala jsem, „jestli Viktor myslel tu větu vážně. Proč... pořád přemýšlím o jeho slovech. A hlavu mám plnou příjemného Romana a pitomého Zelenáče? Jak je možné, že je mám v hlavě... když jsem je celkem nesnášela," mlčela jsem jako kdybych čekala od ní odpověď. „Nebo jsem k nim vlastně nenávist necítila... co?" Zavřela jsem oči a poslouchala zpívání ptáků a šumění lesa vedle mne. „A také by mě zajímal, ten muž, který má pomalu stejné oči jako Viktor... měl je fialové s místy modré a někdy i modrozelené místo fialo růžové, ale to jsem v tu dobu myslela, že se mi to jenom zdá... ale nezdálo," povzdechla jsem si. „Proč se ke mně choval, tak hrozně. Podstatě mě psychicky mučil. Pořád něco říkal... ale nakonec mě vzal do lesa, který se nachází zde... jak to věděl, že sem chci?" zakňučela jsem na oblohu a zavřela své oči, které dnes byly zase dost uplakané.

Otevřela jsem oči na šerou oblohu. „To jsem spala beze snu? Není to zázrak Leo?" usmála jsem se zase na nebe. Vstala jsem a prohlídla si místo, které nejspíš zase dlouho neuvidím. „Víš... rozhodla jsem se, že se zítra vrátím domů... nechci si zbytečně rozhádat rodiče," usmála jsem se na nebe. Na tomto místě mi připadala tak blízko mě. „Tak se zase měj... a děkuji za terapii," usmála jsem se a vydala se zase směrem do pekla. Možná to je také ten trest...
Pomalu jsem se blížila k domu rodičů. A přála si, aby už spali, přece jenom už byla obloha tmavá. Pomalu jsem otevřela dveře a tiše vstoupila do domu. Z pravé strany se ozývala televize, což bylo jasné znamení, že jsou vzhůru. Pomalu jsem vyšlapovala schody k mému pokoji, který hodlám opustit zítra. Lekla jsem se malého tělíčka Adámka, který stál uprostřed chodby a díval se, jak tiše našlapuji. Položila jsem ukazováček na ústa, aby mlčel a on mě napodobil. Usmála jsem se. Není to, tak špatný kluk. Otevřela jsem pomalu dveře od mého pokoje a také pomalu zalezla do postele. Věděla jsem, že neusnu, ale prostě jsem dělala, že spím. Kivioiti... co to vlastně znamená. Kivioiti, kivioiti... nikdy jsem to slovo neslyšela, přesto on to vyslovoval, tak... jistě a něžně... dával si tak záležet s výslovností. Proč jsem se ho vlastně nezeptala... jasně nebylo, kdy přemýšlet, co to znamená. Ani proč mají různé masky, a i jiné materiály. 

Uslyšela jsem pomalé tiché krůčky, které otevřely dveře od mého pokoje. Podívala jsem se na pachatele kroků, které určitě nepatřily dospělé osobě. „Čarodějnice spíš?" ozval se šeptající hlásek Adámka. „Ne, co se děje?" zeptala jsem se ho tiše zaraženě. Proč jsem šel? „Já se bojím. V pokoji je divný stín," obeznámil mě pořád tiše u mé postele. „A tvoje sestra se nebojí?" škádlila jsem ho. „No... ta šla k babičce a dědovi a nechci, aby říkala, že nemám dělat drsňáka, když se taky bojím," ozval se potichu se strachem. „Prosím," zaškemral. „Tak jo," pošeptala jsem. Namáčkla jsem se ke zdi a Adámek skočil vedle mě pod peřinu. „Děkuji," zašeptal. „A proč nespíš?" zeptal se po chvíli ticha. „Protože jsem prospala celé odpoledne," oznámila jsem mu. „A kde, když jsi tu nebyla..." uvažoval. „Neměl bys náhodou spát?" zeptala jsem se ho a dívala se na strop. „Dokud nezjistím, kde jsi spala, tak ne," uchechtl se potichu. „Pod širým nebem," usmála jsem se. „To se dá?" překvapeně se vyptával. „Copak jsi to nikdy nedělal? Nikdy si neležel na trávě a nedíval se na nebe?" zeptala jsem se překvapeně. „Ne, nikdy. Já nevím, většinu času hraji hry nebo jsem s kamarádmi," oznámil. „Tak jestli chceš zítra ti to můžu ukázat," usmála jsem se. „Jasně," vyjekl nahlas a rychle si položil ruku na pusu. „A už spi," přikázala jsem mu. „Rozkaz," řekl nadšeně a zavřel oči.