Organizace Masky

31.

Já vlastně neustále spím a usínám... Postěžovala jsem si, když jsem se probudila pohledem na tmavě modrý strop. Už jsem tu zase... Pohlédla jsem kolem sebe. A měla jsem pravdu ležela jsem v posteli a v té známé místnosti. Kolem vládlo ticho i nejmenší šramot by šel slyšet. Odhrnula jsem pokrývku a zhrozila jsem se. Na sobě jsem měla připnuté dráty a na břiše už zahojenou ránu. Chtěla jsem je rychle vyndat, ale zarazil mě pohled na mou ruku, která měla připnutou hadičku, do které tekla podivná tekutina. Odvážila jsem si sundat trubičku, ale zastavil mě hlas... který jsem očividně ještě neslyšela. „Bylo mi řečeno, že tě tohle nemám nechat udělat... tak prosím, nechci se hádat," objasnil muž s pomalým zvučným hlasem. Pohlédla jsem k němu a uviděla oranžovou masku se zobákem. Pomalým krokem se plížil ode dveří k židli, která stála u stolu, kterou popadl a vzal ji naproti mně a posadil se na ní. „Těší mě, An. Tolik informací je v tvé složce, že se nemůžu divit," usmál se, ale jeho oči se hned zamračili, „jak já jsem nezdvořilí. Jméno mé je Simon," uklonil se a jeho oči zářili nadšeností, „nejspíše jsme se setkali na chvíli," řekl pobaveně a rozešel se ke dveřím. Co se děje? Hleděla jsem na něho nechápavě zatímco čekal u dveří, které se z ničeho nic otevřely a v nich stál muž, který vlastnil modrou masku s vystouplými pavouky.
„Och. Tak to neměla zrovna dobrou společnost," zamumlal muž a prošel kolem něho rovnou ke židli, kde se usadil. „To se tu střídáte jako na stráži?" pošeptala jsem si pro sebe. „Ano, až bude Viktor v... ehm, až bude mít čas, tak už sem nebudeme chodit," řekl nervózně. Zatímco já na něho hleděla, jak na ducha, který se mi zjevil. Jak mě mohl slyšet?
„Jo!" vykřikl a já sebou skočila, „Ježíš, promiň já nechtěl," omlouval se, zatímco já na něho zase hleděla nechápavě, protože se choval, tak přátelsky, ne tak brutálně. Člověk by do něho neřekl, že bude trestat lidi, když je tak příjemný na poslech už tu malou chvíli. „Jmenuji se Jozef, rád tě poznávám," uchechtl se, „co jsem slyšel od některých, tak ti hodlám říkat, mrško... uvidíme, jestli ti to nezměním," zasmál se od srdce. A já se k němu trochu taky přidala, protože nebyl vůbec originální. „Tak to ses spozdils. Tak mi už říká někdo od vás," zasmála jsem se. Pomalu jsem zapomněla, že jsem u nich. Připadala jsem si jako v pokoji s mým nejlepším kamarádem, kterým si povídáme o blbostech.
„Lehni si nemáš se přepínat," odpověděl vážně a rukami si šáhnul pod tu hřívu masky. Poslechla jsem a dívala se, co hodlá dělat. Jeho maska ležela na zemi a na mě zíral mladý muž... možná ještě nedospělý kluk, který se usmíval až k uším. Na jeho tváři nebyla ani jediná chybička. Vystouplé lícní kosti, úzký nos a plné rty, které skrývaly bílé zuby, jež připomínaly jeho bílou pokožku až mi hodně připomínal toho muže, jenž mě vzal nějak moc rychle do lesa.
„Nerad se s někým bavím přes tu masku," usmál se nesměle a pohlédl na mě těmi svými žlutooranžovými oči. „A ten někdo se jmenuje, jak? Protože si ho hodlám podat," zasmál se. „To já nevím..." přiznala jsem s úsměvem. „Tak to je pořádný nezdvořák, když se nepředstavil, ale jeho popis bys mi mohla dát," usmál se mile. „Měl modrozelenou masku s třemi rohy a nosí rolničky," skočil mi do řeči, „Už vím, koho myslíš... nebylo to nejhezčí setkání, že?" optal se posmutněle. Zavrtěla jsem hlavou. „Ale zase mě nějak vzal do lesa blízko k mým rodičům... takže..." nedokončila jsem větu. „Neobhajuj ho. Je bezcitný..." zavrtěl hlavou. „Jo, vlastně," šáhnul do modré kapsičky na pravým prsu a vyndal z ní pletený náramek. „Mám ti ho dát... Viktor říkal, že je od Adama... nevím od koho přesně, ale ty prý budeš vědět," usmál se na mě a dal mi do ruky náramek.
„Tak co na tohle vše říkáš? Na prostory, osoby prostě na cokoliv zde..." na jeho ústech nezmizel úsměv. „Připadám si jako v pětihvězdičkovým hotelu, kde lidi zavírají do pokojích, aby to jinde neušpinili," oznámila jsem zamračeně. „Tvůj humor se mi líbí," vyjekl a ukázal na mě ukazováčkem. „Kdo jsi? Nehodíš se sem..." povzdechla jsem si nad jeho chováním. „To víš... mám energie hromadu, a to nejsem nejmladší," usmál se, „ale nejvíc mě štve, že jsem nejmenší," zamračil se.