Organizace Masky

43.

Stačil jeden krok a byla bych u oblečení, jenže mi došlo, že nemám třetí ruku na sebrání. Udělala jsem jeden nejistý krok a chtěla se nějak šikovně ohnout. Ale pod zíráním muže jsem pomalu ani nemohla myslet. Mé tělo se zřítilo na mužova stehna. Byla jsem přimáčknutá k jeho studené holé hrudi, která byla pevná. Cítila jsem, jak má svoji hlavu zabořeno do mé šije a tiše se směje. Jeho ruka přede mě natáhla modrou látku a já ji nejistě vzala do rukou.
Zjistila jsem, že jsou to kalhoty, a tak jsem si je opatrně oblíkla, aby jeho tvář pořád zůstala, tam kde byla.
Z ničeho nic, jsem mu už nebyla k zády, ale hrudníkem k němu. „Co," má rozzuřená slova přerušila jeho dlaň, která se mi objevila na ústech. „Mrško, udělej to, co posledně prostě se ke mně přimáčkni," pošeptal naléhavě. Chtěla jsem protestovat, ale jeho ruce, které zesílily sevření mých boku, což mi dal znamení, že to mám udělat. Obmotala jsem, co nejšikovněji nohy kolem něho a ruce jsem tentokrát, ale dala na jeho záda. Hlavu jsem zabořila do jeho ramena a on zase do toho mého. Nechápala jsem, co se děje. Ani to, co má za lubem.
Dveře cvakli a já ztuhla chtěla jsem se odtáhnout, ale jeho ruce mi to zakázaly. Jedna se nacházela v mých vlasech a tu druhou měl na mých zádech. Přesto tiše dýchal, aby ho bylo co nejmíň slyšet. „Tak ty se uzdravíš a nic neřekneš," ozval se hlas někde za mnou, ale nikdo z nás se nepohnul. I přesto, že jsem nechápala, že byl nějak zraněný, když on miluje bolest. „Bože! Viktore! Tak ty se ještě hned, takhle rozjedeš?! Tak to vás tu nechám," oznámil a prošel dveřmi, které se otevřeli a zavřeli.
Cítila jsem, jak se mužovo tělo pode mnou čím dál víc napíná až jsem cítila každičký sval, co se pohnul. Zkusila jsem se odtáhnout a kupodivu sevření hned na to povolil. Najednou mi bylo jedno, že se mi může podívat na prsa. Chtěla jsem znát odpověď. „Říkal jsi, že se nejmenuješ Viktor, přesto ti tak řekl," oznámila jsem k němu. „Taky že nejmenuji," oznámil klidným hlasem, ale jeho oči žahnuly po pomstě. „Tak proč tě, tak oslovil a jak se tedy jmenuješ?" optala jsem se ho nechápavě. Jeho tvář se přemístila z mé tváře dolů a cítila jsem, jak na mě zírá. Vzal tričko a podal mi ho. Přijala jsem ho radostí. I z důvodu, že jemu to nejspíše také nebylo příjemné. „Nebylo mi přiřazeno jméno," oznámil bez známky emoce. „To nechápu..." přiznala jsem. „Podle toho, že jsi tu víš všechno... každý tu má přiřazený jméno. Přesto se jmenují jinak... mě ho nedali. Nesmím zde komunikovat s lidmi, takže mi nechali mé pravé jméno," jeho tvář se změnila na nenávistnou a smutnou.
Zdálo se mi to věčnost, co jsem čekala na odpověď. „Tak jak se jmenuješ," znovu na mě pohlédl. A na tváři se mu objevil nejistý pohled, který se nemohl rozhodnout, jestli to má říci nebo ne. „Iniairidi. Dal mi ho otec..." v očí mu hrály jiskřičky štěstí, ale rychle zmizely všechny jeho příjemné emoce, které mi vykouzlily dobrou náladu. Ale hned z něho zase rychle vyprchaly.
Slezla jsem z jeho studeného těla a posadila se vedle něho. A všimla si, že toho na sobě zrovna moc nemá. Vzal šedé kalhoty, do kterých se oblékl. A následně jsem zírala, jak si zapíná horní část, což mi připomnělo naše dřívější setkání. Všimla jsem si náhradníku, který byl nejspíše ze stejného materiálu jako Viktorův, ale tento byl kulatý s dírkami uprostřed a na něm se točilo pět hadů.
Celý se oblékl a posadil se vedle mě s malou dřevěnou věcičkou, která byla obdélníková a měla na sobě vyryté znaky. „Na koho čekáš," zeptal se, přesto ho to nezajímalo. „Na jednoho muže... Má jedno oko zavřený a," nedořekla jsem větu. Protože mě upoutala dřevěná věcička, kterou držel v rukách a momentálně se z ní lesklo ostří, které mi připomínalo tu ostrou věc, kterou měl na stole generál. Ostři zase zajelo zpátky a on si ho vložil do kapsy u kalhot „Radši půjdu," oznámil celý napjatý a chvílemi z něho sršela zlost, která však nepatřila na moji osobu. Popadl do ruky svoji masku a hodlal s ní odejít, jenže mu v tom zabránil generál. „Iniairidi, čekej na mě v mé kanceláři musíme si promluvit," oznámil přísně generál. Iniairidi se napnul zlostí a vyšel ven, ale neodpustil si vyslat vražedný pohled na generála.
„A ty pojď za mnou," rozkázal mi a já za ním rychle vyběhla, abych ho následovala jako poslušný psíček.