Organizace Masky

9.

„Devět set padesát osm tisíc pět set devadesát devět, Devět set padesát osm tisíc šest set, Devět set padesát osm tisíc šest set jedna, devět set padesát osm –" „Nevěděl jsem, že potkám někoho, kdo si bude říkat čísla až do Jenzta zto," zasmál se a já na něho poslala vražedný pohled. „Devět set padesát osm tisíc šest," skočil mi znovu do řeči, „Měla bys přestat počítat a začít jíst... vážně by byla škoda, kdyby zemřela taková trpělivá žena," zasmál se a odpochodoval s plnou krabičkou s jídlem. „Kvůli tobě jsem zapomněla, kde jsem skončila!" zakřičela jsem na něho zlověstně a on se pouze nad tím zasmál. Nemohla jsem si vzpomenout, které číslo bylo naposled, a tak jsem začala znovu od jedničky.

Dveře se jako vždy otevřeli a v nich zase stál,ten vůl, který mě pořád vyrušoval. „Sto padesát šest," zakřičela jsem na zelenáče. „To jsi zase na stovce... díky bohu, že už tu je," oddechl si. „Sto padesát sedm!" vykřikla jsem na něho, aby mě přestal rušit. Když si uvědomil,že se mnou nehne vzal mě do rukou. „Divibiaili, tobě ještě nikdo nedal oblečení?" postěžoval si zaraženě. „Sto padesát osm." Vzal deku a zabalil mě do ní. V náručí mě odnesl z pokoje.
„Sto devadesát devět," vyrušil mě zase zelenáč se svým hlasem, „Nemáš něco na uklidnění. Chudinka se nám zbláznila," díval se na muže v bílém. „Dvě stě!" zakřičela jsem k zelenáči. „Křič si, jak chceš, ale ne do mého ucha...je to nepříjemné," ozval se zelenáč podrážděně. „Proč je zabalená v dece?"zeptal se přísný hlas. Mým tělem projel mráz z jeho hlasu. „Dvě stě jedna," zašeptala jsem si pro sebe a pokračovala, přesto vnímala ostatní. „No...jaksi jsem zjistil, že nemá na sobě oblečení," usmál se omluvně a hleděl na muže, který pouze přikývl. Zelenáč mě posadil na modrou postel a ponechal mě v rukou muže, který byl celý bílí. Jednoduché bílé kalhoty, triko, maska byla také celá jednoduchá a bílá kromě točící se čáry kolem rovné v červené barvě.
„Dvě stě dva..." pošeptala jsem si zase, co nejtišeji. „Pokud nepřestaneš, tak ti nedám roubík do pusy, ale dám ti uklidňující látku... nebo v horším případě ti uříznu jazyk," oznámil naštvaně. Chtěl mi sundat deku, ale hned jsem ho zarazila mými rukami. Jeho fialové až narůžovělé oči na mě poslaly vražedný pohled. Ale já se nehodlala jen tak odhalovat. Povzdechl si: „Já ti ji neseberu jen se potřebuji dostat na hrudník a hned si ji zase budeš moct vzít..." vzal znovu za deku. Nechtěla jsem mu ji nechat, ale mé tělo ztuhlo. Mohla jsem se jenom dívat, jak má před očima můj holý hrudník. Na můj hrudník připnul tři dráty,které vedly k černé destičce. Která blikala podivnou barvou ze strany.
Beze slova mě zase přikryl a vzal mou pravou ruku do své studené dlaně. Vzal prapodivnou obdélnou věcičku, kterou mi přiložil k zápěstí. Trhla jsem rukou, abych se dostala z blízkosti té strašidelné věcičky, s kterou v dnešní době dávali čipy zvířatům. „Nenechám si to vpíchnout do krve!"vyštěkla jsem na něho. Nechápavě na mě hleděl a projížděl mě očima. „Sluší ti to," oznámil posměšným hlasem. Podívala jsem se na sebe. Už zase mi spadla deka z těla a to celá.
Kopla jsem mu do hrudníku a vyběhla ke dveřím. Už jenom kousek! Najednou jsem se nemohla hýbat. Jako kdyby mi kolem hrudníku lezli hadi... ale oni to nebyli byli to ty odporné studené ruce,jež vlastnily tetování, které vylézalo pod bílým rukávem a rozštěpilo se na několik čárek, které končily na posledních článcích prstu.
Snažila jsem se ze všech sil sundat jeho ruce z mých prsou, kde mě držel.„Dej ze mě ty sví pracky!" vykřikla jsem na něho. „Och, promiň. Nechtěl jsem."Posunul své ruce pod má prsa a bez jediné námahy mě zvedl a hodil na postel.Vedle mě položil černou destičku, jež pořád blikala a nezdála se být nějaká poškozená. Na mě hodil tu modrou deku, kterou jsem ihned popadla a zakryla si své tělo, na které pořád zíral. Jeho hlava se přiblížila k mému uchu: „Zůstaneš tu sedět jako hodny psíček. Jinak ti zhorším trest. Chápeš?" Rychle jsem zakývala hlavou na souhlas a dívala se, jak odchází dveřmi.
Jakmile se dveře zavřeli, popadla jsem dráty na mám těle. Hned se pustili a já je v rychlosti blesku položila na postel a spolu s dekou jsem utíkala ke dveřím. Snažila jsem se je otevřít pomocí toho obdélníku vedle dveří, ale nefungovalo to. Ale já se tak lehce nevzdávala. Snažila jsem se oddělat kryt,ale nemohla jsem přijít, jak. Ozvalo se cvaknutí a já ztuhla. Ve dveřích stála,tak známá postava v bílém. „Něco jsme si říkali, ne?" ozval se zklamaně.Rychle jsem odběhla od něho dál. Nevěděla jsem, co dělat. Skočila jsem na postel a skrčila jsem se na ní v rohu. Jako kdyby byl můj otec a já jeho dcera, která se ho bojí.
Moje deka zmizela na podlaze, ale i tak jsem si máčkla celé tělo k sobě a přála si, aby vše skončilo jako sen. Popadl mě a položil mě na šířku postele.Nehodlala jsem se vzdát, tím pádem jsem si znovu přitáhla tělo k sobě a pevně se ho držela. Byla mi zima, ale tohle klepání bylo jiné... bála jsem se, co přijde dál. S násilím mě narovnal na postel a já nemohla nic dělat. Mé nohy se pohupovali ve vzduchu u postele a ruce mi držel nad mojí hlavou. Díval se dolů a rukou tam něco hledal. Bylo mi jasné, co hodlá udělat. Snažila jsem se dělat silnou, ale pocit bezmoci mě dostal a já neměla, co jiného dělat než se rozbrečet na plný proud. Uslyšela jsem něco rozepnout. Celá jsem ztuhla a zavřela oči a čekala až to celé přijde.