Organizace Masky

28.

„Pojď lehni si," řekla jsem a položila jsem se na krátkou trávu, která nerostla do velké výšky. „Na trávu... to se zašpiním, ne?" optal se zaraženě. „To tě nezabije... dříve to dělali všichni takhle..." zavzpomínala jsem na dřívější filmy. „Za tvé doby si všichni lehali do trávy," podivil se. „Ne hlupáčku. Za mé doby to také nikdo pomalu neznal... a když už šli ven stanovat nebo pouze na piknik rozložili si stoly, židle nebo si jenom sedli na deku... jinak ne," obeznámila jsem situaci. „Tak proč ty to děláš?" optal se a konečně si také lehl do trávy. „Dívala jsem se na staré filmy... a tak jsme to s kamarádkou také začali dělat... je to jako by ses sblížil s přírodou..." usmála jsem se a pozorovala mraky. „Nevím, pořád mi to přijde divné..." podotkl. „To je tím, že v dnešní době nejsou ani vesničané spřízněný se zvířaty. Všechno se chová pro maso... a všechno se bere jako domácí mazlíček," podotkla jsem. „Náhodou maso morčete, kočky a psa je dobré," vzpomínal na chuť. „Asi se stanu vegetariánem," zareagovala jsem nechutně na tu větu. „Když to nic není..." usmál se, „je to naprosto normální." „Je to normální, protože je vše přemnožený... jenom predátoři vymírají... nepočítám psa ani kočku... ty se brali jako domácí mazlíčci," podotkla jsem. „Aspoň je ve světě bezpečno," podotkl. „Ale to není dobře... jakmile zmizeli oni, tak za chvíli tu nejspíš nebude ani příroda... a tím vším všechny zdroje. A to jenom kvůli lidem," uvažovala jsem nahlas. „Ale predátoři vyhynuli samy... za to my lidé nemůžeme," podotkl přísně. „Nevyhynuli samy... sebrali jsme jim půdu jako všemu ostatnímu. A to, co je v záchytu v zoo, tak se nedají považovat za predátoři. Neumějí lovit a radši uhynou než, aby se zakousli do živého tvora. A to by měli mít instinkt predátora, ale ten nejspíše ztratili," řekla jsem nespokojeně. „Ale ty jíš maso," hodil proti mně argument. „Možná proto, že rostlinné výrobky a plody jsou drahé nebo nejsou ani k sehnání," oznámila jsem mu. „A to je zase proč?" zeptal se mrzutě. „Protože dříve na pole sázeli tolik rostlin, že to tu půdu vysálo a už je k ničemu nic na ní nevyroste než jenom beton a domy. A už se přestaňme bavit o vážném tématu... stejně ti to zatím může být jedno," oznámila jsem. „Tak co tu budeme dělat? Spát tu nehodlám, co když tu bude králík... přeci jenom tu pořád jsou zvířata..." promluvil nastraženě na přírodu. „A co by ti jako udělal?" uchechtla jsem se. „Pokousal, podupal nebo by mi předal vše možné bakterie a tak," oznámil vytřeštěným hlasem. „Ach jo. Začínáš být paranoidní," uchechtla jsem se.
„Co se tu ještě dá dělat?" zeptal se znuděně. „Dívat se na mraky a popisovat, co v nich vidíš... třeba tamten mi připomíná medvídka, který leze v trávě," ukázala jsem na bílý mrak. „Mě to spíš připomíná chlapa, který se nemůže postavit," zadumal. „Máš divnou fantazii..." povzdychla jsem si, „a co tamhle ten... to mi připomíná slepici," usmála jsem se. Přeci mu to nemůže připomínat nic jiného. „Ani ne spíš bych řekl žaludek," obeznámil mi situaci, „myslím si, že na tom nejsem hůř... spíš ty, zarýváš se do minulosti až to není dobré," povzdechl si. Co si o sobě myslí?! „Zvířata nejsou minulost, pořád existují," obhájila jsem se. „Tak promiň PETO," uchechtl se a rychle začal utíkat a já za ním. „Nebudeš mi nadávat do PETY!" zakřičela jsem na něho. „Co proti nim máš, když bráněj zvířata," zasmál se na mě a začal ještě víc utíkat. „Já nejsem, tak blbá jako oni! Nejsem totiž pro velké rozmnožování zvířat!" zavrčela jsem na něho. Zastavil se a vystrčil na mě jazyk: „No a co," zase se dal na útěk. Skočila jsem v rychlosti na něj, když obíhal kolem mě. Ale nakonec jsem spíše skočila do trávy. Do háje to bolí. Sebrala jsem všechnu tu sílu a odehnala bolest a začala ho znovu chytat.
Po dlouhém běhu, jsem toho parazita konečně chytla. Začala jsem ho lechtat, že se stočil do klubíčka a prosil o přestání. „Už mi nebudeš, říkat PETO?" zeptala jsem se ho, ale nepřestávala ho lechtat. „Ne, už to nebudu říkat," říkal mezi smích. „Přísaháš?" zeptala jsem se ho. „Ano, přísahám!" vykřikl. Přestala jsem ho lechtat a on jenom udýchaně ležel. „To ti neodpustím," oznámil. „Já vím," uchechtla jsem se na něho.
„Tak co už půjdeme domů?" zeptala jsem se ho. „Měli bychom jít. Dneska má přijet moje mamka," oznámil. Podala jsem mu ruku na pomoct, kterou přijal a vstal ze země. A vydali se směrem domů, kde už čekalo auto rodičů Adámka.