Organizace Masky

51.

Najednou z jeho tváře zmizela jeho maska. A jeho rty se objevili na těch mých a já mu je nehodlala neoplácet. Rukou mi mačkal prso, zatímco druhá mě svírala za zadek. „Tohle jsem vždy chtěl zkusit," usmál se šibalsky. Po jeho větě jsem už necítila strach ani nervozitu, protože jsem věděla o co mu jde. Snažil se uspokojit na cizím strachu.
„Vím, o co ti jde," oznámila jsem jistě a on se uchechtl. „Všiml jsem si," oznámil a zíral mi do očí. „A co bys dělala, kdybych to hodlal dokončit?" zeptal se se šibalským úsměvem. „Tak to bys musel zkusit," usmála jsem se na něho a hleděla jsem do těch fialových očí vyzývavě. Co jsem to proboha řekla? I on nejspíše nechápal mou reakci, protože na mě tiše hleděl a nemluvil. I úsměv na tváři mu chyběl.
„To myslíš vážně?" nechápal pořád moji větu. „Já nevím," přiznala jsem. Povzdechl si a zahleděl se mi do očí. „Neberu slovo, nevím. Musíš říci jasně ano, ne," řekl vážně. „Ale já opravdu nevím... celou dobu se snažím o Viktora a teď tu jsi ty... a já prostě nevím..." začali mi téct slzy. Nepřemýšlela jsem nad ničím a uvelebila jsem se z ničeho nic na jeho hrudi. Ucítila jsem jeho velké ruce na svých zádech, ale věděla jsem, že to dělá hlavně z důvodu, že neví, co jiného podniknout.
Po uklidnění v jeho náručí jsem vzhlédla na jeho tvář, která byla dost vysoko. Až mi nedávalo smysl, jak mě mohl líbat a zároveň se i tlačit na mé tělo. Jeho tvář nebyla spokojená a já hned zase zjistila proč. Zmínila jsem jeho bratra, kvůli kterému se také ocitá, tam kde je.
Najednou jsem cítila několik pocitů najednou, které jsem nemohla rozpoznat. A také jeden zásadní, u kterého jsem si nadávala. Pocit provinění. To já mu teď vytvořila tuto náladu. „Promiň," zašeptala jsem provinile. „Proč se omlouváš?" nechápal. „Zmínila jsem tvého bratra, i když ho nesnášíš..." vydechla jsem. Vzal do svých rukou mou hlavu a hleděl mi svými fialovými oči, ve které se nacházela místa s modrozelenou do těch mých. „Za to se neomlouvej," usmál se šibalsky. Jeho tvář byla tak blízko, že jsem se zase přisála na jeho rty. Ale tentokrát mi polibky neoplácel naopak se sám od sebe odtáhl. Nasadil na hlavu masku a pohlédl na mě. Jeho ruka mi zastrčila pramínek vlasů za ucho. „Doufám, že se můj bratr začne chovat vstřícně," řekl upřímně a dal se na pochod.
Celá moje hlava začala přehřívat můj mozkový procesor, který jel na plné obrátky. Rychle jsem se rozběhla a chytla ho za ruku. Nechápavě se zastavil a pohlédl na mě... byla jsem celá ubrečená. „Prosím, nedělej to," vzlykla jsem. „Co nemám dělat?" optal se nechápavě. A přitiskl si mě zase do objetí, abych se uklidnila. „Nezabíjej se," zavzlykala jsem. Iniairidi se začal smát. Pohlédla jsem na něho přes slzy do těch jeho momentálně smějících se očí, které většinou byly chladné jako jeho teplota těla. Ohnul se, aby měl blíž moji hlavu k té své. „Dívčino, já bych se nikdy sám nezabil. Už z důvodu, že jsem dal svému otcovi slib... slíbil jsem, že až zemře nebo se dostanu od něho budu žít. I přesto, že nebudu spokojen... což momentálně jsem," v jeho očích se za mihlo neskutečné štěstí a láska. Jsou ty emoce kvůli mně? „Prosím buď se mnou," zakuňkala jsem a nevěřila svým uším, že jsem něco takového řekla jemu. „Prosím... nedělej to. Pokud ti to nevyjde s Inikioi. Hledej někoho jiného, ale mě rozhodně, ne... Nikdy nebudeš pro mě," oznámil vážně, „slib mi to," řekl potichu. „Tak mi dej naposledy pusu," zakuňkala jsem. „Pokud vím, tak se na uzavření dohody nedávají pusy," zasmál se. Vyhrnul si masku a políbil mi čelo se svými ledovými plnými rty. Chtěla jsem pusu na ústa, ale jakmile se vypařil v hlubokém lese. Došlo mi, že je to tak lepší, protože pokud to nevyjde s Viktorem... zkusím ho najít, protože jsme svoji dohodu pořádně neuzavřeli... a já tiše zjišťovala, že jsem se nejspíše zamilovala do obou, ale přála jsem si, aby mi to nevyšlo s Viktorem, protože bych potom mohla být s Iniairidiem, který by dával své dobré pocity jenom mě. Jako teď. Ale nejspíš jsem stejně nějak tušila, že s Iniairidim neskončím, protože více něco cítím k Viktorovi, ale ten zase nechtěl dávat najevo své pocity... takže se pro moji budoucnost nedá nic předpovědět...