Organizace Masky

34.

„Zkus jednou najít v sobě něco," začal rozzuřeně zatímco já mu skočila do řeči, „Nechte toho! Sice nemám páru o co tu běží! Sice jsem něco pochytila, ale jedno vím určitě je mu víc zle, jak předtím!" vykřikla jsem na něho a on na mě hleděl vražděným pohledem. Viktor na mě nechápavě hleděl, ale moje oči nezkoumaly jeho, ale muže, který si to mířil ke mně. Bože už zase jsem to podělala. Zaklela jsem si v duchu a hleděla na muže přede mnou, který na mě zíral u kraje postele. Já jsem takový pako!
„Dívčino... to ti nikdo neříkal, že se nemáš plést do cizích hádek?" zeptal se výhružně a já jenom na sucho polkla. Otočil se směrem k Viktorovi, který se z toho místa ani nehnul jenom hleděl na nás. „Inikioi, to je ta dívčina, kterou léčíš?" zeptal se Viktora a on jenom tiše přikývl, „A jak je na tom?" optal se, ale zíral na mě. „Nejspíš se už vše dá do pořádku samo... takže ji už můžeme vrátit..." odpověděl tiše a hleděl na muže. „Nesouhlasím... jak jsi řekl. Ve tvém stavu je nemožné se vrátit domů. A zítra jsou slavnosti, kterých se účastní všichni. Jak je dohodnuto, lidé na den necháme samotný... takže bys tu byl bez nikoho. A jak tady dodala dívčina jsi na tom čím dál hůř. Takže..." propaloval mi oči jako by se snažil z nich vyčíst každou myšlenku a pocit, „Dokonce tu nebudou trestanci," usmál se na mě muž, „jenom vy dva," dodal s úšklebkem a já na něho vykulila vystrašeně oči. Co má do háje v plánu! „Jak je vidět nemůže se toho dočkat," usmál se zlověstně a já na něho hleděla jako magor v blázinci. Napřímil se do své vysoké postavy: „Takže se postaráš na oplátku o něho... bude to takové... zaplacení dluhu," usmál se na mě a já vyvalila oči.
Hodil po mě bílé triko, které jsem si hned oblékla pod peřinou. „Půjdeš za mnou nebo tě přinutím," usmál se na mě svým zlověstným úsměvem. Rychle jsem vyskočila jako střela z postele a pronásledovala ho jako jeho stín. Kdo by to řekl, že ho budu poslouchat... vlastně on mi vyhrožoval! Já jsem taková blbka! Pohlédla jsem na opřeného Viktora a vykulila oči, jakmile jsem si všimla jeho zavřených očí. Muž vzal Viktora do náruče jako malého chlapce, kterému je deset let. Kam jsem se to dostala, když zde jsou lidé se steroidy, ne? „Jak ho můžete unést?" sebrala jsem všechnu odvahu, abych se mohla zeptat. „To je jedno. Prostě mě následuj," řekl nezaujatě a vedl mě tmavě modrými chodbami.

Došli jsme k velkým dveřím, které byly jiný. Měli zvláštní nápis po celé šířce i délce... byli to čárky jež byli přeškrtnutý jednou dlouhou čárou. Muž přiložil ruku k zařízení. Se zablýsknutím tyrkysového světla se otevřeli dveře, za kterými byla další tmavě modrá chodba jako vždy.
Na slovo jsem pochodovala za mužem, který věděl kam mě táhne za to já nevěděla nic. Než jsem se nadala dostala jsem se do místnosti, kterou jsem zde ještě nikdy nespatřila. Nebyla skrytá za tlustými velkými dveřmi, ani nevlastnila tu tlustou zeď byla prostě v chodbě. Ani nevládla takovou chladností jako vždy... byla útulná se židlemi u stolu a napohled měkkou dekou na niž ležel muž a četl si nějakou knihu. Jakmile jsem si všimla, že muž je mi vzdálený asi dva metry přidala jsem na kroku, abych ho dohnala do další chodby, která měla nespočet dveří. Všude se nacházeli ty podivné znaky, které jsem nikde v životě neviděla.
Muž náhle zastavil u dveřích, u kterých byla deska, kde se zobrazoval digitální obraz se znaky. Dveře se otevřeli a já mohla spatřit jednu menší místnost, kde se nacházeli dvě postele a stoly, které byly přeplněné různými černými deskami a krabičkami. Muž položil Viktora na postel vlevo a zadíval se na mě. „Počkej tu na chvíli hned se vrátím," přikázal mi a odešel z místnosti. Postavila jsem se ke stolu, který byl blíže k Viktorovi a snímala každičkou věc na něm. Ani jeden bílý papír. Povzdychla jsem si a pohlédla na tu hromadu desek, které měli na okraji nahoře zase ty divné znaky. Co se tu děje? Nepokoušela jsem se do nich dostat, protože jsem věděla, že zase neuspěji. Pohlédla jsem na krabičku a rozhodla se ji otevřít. Nacházeli se v ní lahvičky jako předešlé krabičce, kterou mi dal akorát v ní nebyl žádný čaj. Vzala jsem jednu z nich a prohlédala jsem si ji. Byla tam podivně nažloutlá tekutina,která nevypadala zrovna dobře, ale na té nádobě mě zaujal nejvíce ten lístek,které obsahoval zase ty prapodivné znaky. Nechápala jsem, co se tu děje... pročtu mají ty podivné znaky, které se nacházejí všude. Vložila jsem zase lahvičku na své místo a celou krabičku zavřela a vrátila zpět, aby mě nenačapal ten tajemný muž.