Organizace Masky

14.

Otevřela jsem oči, ale tentokrát jsem neviděla tmavou modrou stěnu nebo strop, ale bílou postavu s maskou, která sedí na židli a má pozornost na černé destičce, kde zase něco píše. Podíval se mým směrem: „Vypij tu vodu celou. A sněz to jídlo i pokud ti nebude chutnat... pomůže ti." Zase se začal věnovat své destičce a já začala s tím jeho nakázáním, protože mi bylo příšerně, ale zároveň jsem pociťovala potřebu ho poslouchat.
S jídlem jsem zápasila jako nikdy předtím, vůbec nebylo dobré a ani to pití... bylo to odporné. Jakmile jsem to dojedla, tak jsem se snažila dostat z pusy tu hroznou stávající chuť. Podíval se na mě ve chvíli, kdy jsem dělala obličeje, že je to nechutné. „Tohle tě zbaví té chutě," uchechtl se a hodil mi zabalený bonbón. Rychle jsem ho rozbalila a dala do své pusy a ulevilo se mi, jakmile jsem cítila ovocnou šťávu.
„Měl by ses jít vyspat. Nevypadáš ve své kůži," ozval se Roman, kvůli kterému jsem nadskočila a málem vyprskla bonbón. Podívala jsem se tím směrem a teprve si všimla, že Viktor nepohybuje s rukou, tak plynule jako vždy. „Kdybych mohl, tak to udělám," oznámil a dál se snažil něco psát na destičku. „Já ji pohlídám, jestli," skočil mu do řeči Viktor, „Nechtěl jsi náhodou volno?" nadhodil. „Posuň se děvenko," nakázal Roman. Posunula jsem si nohy k tělu a on se posadil vedle mě na postel. Pozorovala jsem soukromí Masek, kteří přeci jenom byli pouze lidé. „Ano, žádal jsem o volno, abych mohl oslavit důležitý den se svou sestrou, ale nejsem bez srdce," obeznámil Roman, Viktora. Oni mají volna? Vykulila jsem oči a zírala na tu bílou postavu, která se dívala na Romana. „K čemu by to bylo? Stejně musím být vzhůru, nemůžu nechat nikoho zemřít a ona není výjimka," díval se pořád na Romana. „Pořád sem můžeš dát Iniairidiho... ten taky ovládá medicínu. Ale vypadá pořádku," prohlásil Roman a prohlídl si mě celou. Kdo je Iniai-něco? „Iniairidi, sem za prvé nesmí a nikdy by ani nepomohl. A ona vůbec není v pořádku," prohlásil Viktor a já ztuhla. Nemohla jsem už jenom blbě přihlížet a poslouchat celý ten rozhovor. „Jak, že nejsem v pořádku?!" vyštěkla jsem na něho. Viktor stočil pohled na mě a hodlal se něco říci, ale jeho napnuté ruce spadli k tělu bez života a tužka v nich se odkutálela někam po podlaze.
„Děvenko, udělej místo!" zakřičel Roman a já vylítla z měkké, teplé postele, kam položil Viktora. Který se vůbec nehnul. Roman mu šáhl pod rukáv na ruku. „Děvenko, pojď sem, ty to zjistíš rychleji, než já si sundám rukavici," řekl Roman a vyhrnul mu rukáv do poloviny ruky. Přistoupila jsem k němu a prohlídla si Viktorovu ruku, která byla pomalu stejně bílá jako jeho oblečení a na ní tetování ve tvaru čárek, které se zase skrývaly pod rukávem dál. „Tady mu zmáčkni ruku a řekni až něco ucítíš," dodal Roman a nastavil mi ruku na tu jeho studenou. Není už mrtví... nebo je to upír... neznám nikoho, tak studeného. „Jo cítím, už třikrát za sebou," oznámila jsem poslušně Romanovi a odstoupila zase opodál. Roman mu zase stáhl rukáv dolů a pohlédl na mě: „Děkuji za pomoct." Roman zase obrátil pozornost k Viktorovi, který na posteli nepravidelně oddechoval. Sedla jsem si na volnou židli a přitáhla si k sobě nohy, protože mě už mrzli z té podlahy. Co je se mnou špatně? Jak to myslel... doufám, že myslel, že jsem jenom mimo po psychické stránce... což si myslím taky. Necítím strach a beznaděj... necítím nic na tomto místě. Jako by mě omamovala nějaká látka, která uklidňuje, ale na chvíli vyprchá a já se zase cítím, jak mám, ale v krátkých intervalech. Ach, jo už zase magořím.
„Jak dlouho jsi nespal?" vyrušil mě hlas Romana z myšlenek. „Nevím... asi čtyři dny," obeznámil Romana a já se zase napnula s novou informací. To jsem tu čtyři nebo víc dnů? Začala jsem se pohupovat a držet za hlavu. „To jsem tu, tak dlouho?" vydechla jsem a pořád o tom přemýšlela. „Stávej dovedu tě do tvého pokoje, kde si sundáš masku," ozval se Roman a podebíral Viktora, který pomalu kráčel s ním. Odebrali se pryč z místnosti a mě se roztekly po tvářích slzy. Kolik já jich tady už vybrečela? Všimla jsem si černé tužky na podlaze u zdi a u židle tu divnou černou destičku. Rychle jsem vyběhla ke zdi, kde jsem popadla tužku. Klekla jsem si k destičce a snažila se ji nějak zapnout. Ale nemohla jsem na to přijít. Zkoušela jsem vše možné najít tlačítko na straně, což jsem našla, ale nefungovalo. Zkusila jsem i něco napsat tužkou na povrch, několikrát přejet prstem po ní, dokonce jsem ji obrátila na druhou stranu, jestli náhodou není obráceně, ale nikdy se mi ji nepodařilo otevřít, a to jsem si s tím hrála takovou věčnost, že nadešla moje vyčerpanost z celého dne. Lehla jsem si do postele po sprše, kterou jsem neviděla už několik dní. Myslela jsem si, že na sebe pustím teplou vodu, ale tady nejspíše existovala jenom vlažná. Takže mi nezbývalo než se zase zachumlat do teplé deky.