Organizace Masky

16.

Ocitla jsem se v jiné místnosti, která vůbec nebyla s žádnou totožná jako jiný. Kolem mě stálo několik modrých postelí a na nich lidé, kteří byli připojeny k nějakým zařízením. „Zdravím, děvenko," ozval se přede mnou ten známí hlas, který patřil jenom Romanovi, „to už nás opouštíš... a to jsme si ještě nedořekli náš celý život," posmutněl a já se na rozdíl od něho zarazila. „Já jdu vstříc trestu?" vyjekla jsem a chtěla jsem utéct, ale velká příšera v bílé masce mě zastavila. „Máš jedinečný trest... kdyby byl stejný potkala bys tam mě," uchechtl se Roman na mě. „Počkej ty děláš tresty," zhrozila jsem se. „Ano, jsem nejlepší v mučení. Ale ty máš nějakou výjimku, protože teď nic nemám... na svém rozpisu. Takže to přežij, přirostla jsi mi k srdci, a ještě jsi mi nedopověděla svůj příběh," uchechtl se a otočil se k práci. Bez jediného zvuku jsem se na něho dívala celá zmatená. Takoví celkem milý muž a on vykonává tresty? I když... tady nikdo nemůže být milý. Obr s bílou maskou mě táhl přes místnost k třem dveřím. A my jsme vešli do těch prvních. Uprostřed stály křesla, které byly béžové. Do místnosti hned přišla žena v dřevěné masce, která se předtím mazlila s tím dítětem. „Už jsem tu, takže si můžeš dát odraz," oznámila mu. „Dávej si pozor na jazyk," ozval se přísný hlas. Žena pohlédla na muže. „Och, pardon. Nevěděla jsem, že jsi to ty, a že ses vrátil... kdy ses vrátil?" zeptala se rozhozená žena. „Včera. Kdybys četla hlášení a zprávy nemusela by ses ztrapňovat," ozval se a odešel pryč z místnosti. „Sedni si," ukázala rozčíleně na křeslo a já ji poslechla. Žena se uvelebila do křesla naproti mně.
To ticho mě začínalo štvát... nebylo to krásné ticho, ale to hrozivé ticho, které jsem nesnášela. Dveře se otevřeli a z nich vylítla druhá žena v šedivé masce, které kolem očí vylézali ostré čáry tak jako čárce, která byla nejspíše místo úst. „Už jsem zde, tak můžeme začít," vyjekla rychle a posadila se na druhé křeslo přede mě.
„A mimochodem byl tu Velitel?" optala se vážně žena v šedé masce. Vytřeštila jsem oči při zjištění, že ten bezcitný muž má postavení velitele. Žena v dřevěné masce přikývla. „Ano, byl. Nebyl s ním zrovna dobrý rozhovor... a věděla jsi, že se už vrátil?" optala se. „Jak já bych to nemohla vědět?" oznámila nevěřícně. „Bože. Já bych od něho nejradši zdrhla a ty..." uchechtla se a pohodila rukou. „No ták. Přiznej, že je to kus," škádlila ji. „Maximálně to, ale nic jiného," uchechtla se, „s takovým namyšleným volem bych nepřežila ani v jedné místnosti a to mám, co dělat, když jsem v jeho skupině." Čím dál víc jsem si připadala neviditelná. Místo trestu jsem poslouchala žvanění těch dvou o jejich velitelovi. A více se přikláněla k ženě v hnědé masce, protože byl opravdu egoista, možná i narcista.
„Hele on za to nemůže," obraňovala ho žena v šedivé masce. „A proč za to nemůže?" optala se se zakroucením hlavou nad její větou. „Pamatuješ, na ty příběhy a zprávy o tom dítěti, které našli v domě toho hrozného chlápka?" optala se vážně. „Pokud dobře vím zabil ho v... osmi. A za nějakou dobu zabil i jeho rodinu," oznámila a pořád nechápala, co tím naznačuje. „Tak to je on... náš velitel," povzdechla si pohledem na dveře. „Cože? Mě velí vrah?" ozvala se nevěřícně. Byla stejně šokovaná jako já. „Potom to ještě pobereme! Teď se vrátíme k práci. Nechci přijít po tom zjištění o hlavu," oznámila pořád zaraženě žena v hnědé masce. Pohlédly na mě a já se celá šokovaná začala třást pod jejíma očima.