Organizace Masky

11.

„Copak, už ti tatínek povolil internet? Všimla jsem si, že máš Grend," usmála se zlověstně na malou hnědovlasou dívku. „Tu sociální síť už mám dlouho, jen ty jsi mě vyhledala teprve teď," odsekla a dívala se přímo do očí větší dívce. „Neodmlouvej, přece nechceš dopadnout jako včera," rozkázala a položila vedle její hlavy ruku. Hnědovlasá dívka na suchu polkla, pamatovala si včerejšek. „Och, někdo nám začíná brečet, sestřičko," uchechtla se stejně vysoká dívka jako hnědovláska. „Co tu děláte holky?" ozval se vysoký kluk, který chodil nejspíše do posledního ročníku. „Ale jenom si něco vyřizujeme," řekla vysoká dívka. „Zítra si to vyřídíme," odsekla vysoká dívka k hnědovlásce ta na to jenom kývla hlavou. Jakmile ji pustily začala běžet jako o život domů. „Tady jsi..." ozval se její otec. Podívala se na něho udýchaně. „Neboj, oni s nimi něco udělají," klekl si k ní otec. „Tati, já tomu nevěřím, nikdy mi nepomohli a nikdy nepomůžou," padaly ji slzy po tváři. „To nevíš. Kdyby to šlo, tak ti pomůžeme... to snad víš?" zeptal se ji. Jeho holčička na to jenom kývla. „Tak co pomůžeš mi dneska s elektronikou?" zeptal se s úsměvem na tváři. Utřela si slzy na tváři a usmála se na něho s takovou radostí, že zase může sáhnout na různé součástky elektronického zařízení.

Zase jsem se probudila do tmavé místnosti, která všude vypadala stejně. Chtěla jsem zase zavřít oči a usnout do neznámého světa nebo minulosti... prostě zmizet z této přítomnosti. „Děvenko, tohle nedělej.Nechci tu sedět jako klíště, které tě hlídá," ozval se pro mě neznámí hlas.Posunula jsem se blíž ke zdí, ke které jsem se přimáčkla a hleděla jsem na onoho muže. Na hlavě mu vynikala černá maska, která měla otevřenou pusu v úsměvu, a tak ukazovala své špičaté bílé zuby a nechyběla ani ta známá srst, která byla připnutá k masce. „Promiň, ještě jsem se nepřestavil.Jmenuji se Roman," podal mi ruku, kterou jsem nepřijala. „No, co se dá dělat,"svoji ruku zase dal ke svému tělu, „pojď se mnou mám tě odvést," stoupl si na nohy, a tak ukázal svoje dlouhé mohutné tělo. „Co když nepůjdu," zašeptla jsem.„Tak bude dotyčný zlý na tebe i na mě... ale na tebe si to vybije víc," oznámil a podíval se ke dveřím, „tak pojď." Pomalu jsem se postavila, když si toho všiml beze slova vyšel z pokoje a já ho následovala. Bála jsem se trestů, a tak moje tělo následovalo to jeho, ani jsem mu to nemusela poroučet. „Děvenko, jsi úplně mimo," ozval se Roman. Podívala jsem se za hlasem, který byl za mnou.Stál u dveří a hleděl na mě. „Děvenko, tady jsou ty dveře. Tou chodbou se dál nedostaneš," oznámil směšně. Došla jsem k němu a on mě otočil do místnosti, kde byly otevřený dveře. Objevila se mi husina a začala jsem se klepat. Přede mnou byla ta známá místnost, kde byl muž v bílém jménem Viktor. „Děvenko, neboj. On ti neublíží..." zašeptal mi do ucha a posunul mě více do místnosti.
Celá ztuhlá jsem stála na jednom místě a poslouchala, jak se za mnou zavírají dveře. „Tak pojď," řekl klidně. Pomalu a nejistě jsem se rozešla k němu posadila jsem se na postel. „Včera jste nestihli ani jediné vyšetření, takže aspoň musíme dohnat čtvrtinu," oznámil nespokojeně. Vzal zase tu černou destičku, ke které byly připojený kabely, ale tentokrát měla více drátů. „Sundej si tričko a lehni si na záda," oddělával od sebe kabely, které byly uvázány nějakou páskou. „Já nechci..." zakuňkala jsem potichu a nehýbala se. Viktor rozdělil kabely od sebe a podíval se na mě se svými fialově narůžovělými oči, které nejspíše změnily odstín kvůli světlu. „Můžeš nechtít, ale stejně to budeš muset udělat," řekl a tentokrát vzal do ruky nějakou nádobu. Pomalu jsem si sundala triko a lehla jsem si na tu tvrdou postel jako u doktora. Nemohla jsem pochopit proč moje tělo poslouchá jeho každý rozkaz.
Otočil se ke mně a začal mi připínat dráty nejdříve na hruď, následně na končetiny a poslední byla hlava. Cítila jsem se jako kyborg, který je celý nesví, protože mu udělají další vyšetření. „Každý na to reaguje jinak. Někoho to nebolí a jiné ano. Takže buď připravená," oznámil a já na něho vytřeštila oči. „Musím to dělat?" vystrašeně jsem se na něho pohlédla. Podíval se na mě od černé destičky, kterou držel v rukách. „Já to taky nechci dělat a nemám na vybranou, takže jsme na tom aspoň stejně," oznámil nenuceně. Zase se věnoval své destičce. Zmáčkl tlačítko na boku a já ucítila, jak něco přes mě projelo. To je všechno? Oddychla jsem si.