Organizace Masky

47.

Doma mě přivítali otevřenou náručí a milovali mě ještě víc hádky zmizeli. Místo toho se vyptávali na Masky každý den. Pouze jsem mluvila, že tváře jsem neviděla a že jsou milý. Nesnášela jsem lhát. V zaměstnání mi čekání prodloužila na rok, protože jsem zase propásla ten měsíc, který jsem tam měla jít. Chtěla jsem si najít mezi tím jinou práci, ale to mi bylo zakázáno od mé šéfky a od šéfů firem, protože jsem pořád zaměstnaná v tom svém. Do bytu jsem se na chvíli vrátila, ale jakmile jsem spatřila znovu ty dva rychle jsem se zase vypařila. Takže jsem u rodičů, které někdy navštěvují vnoučata... moje neteř a synovec. Adámek je rád, protože se mnou tráví neustále čas a Martinka si mě také oblíbila, ale jenom kvůli Adámkovi, který je ukecaný a drzý.

Každý den pomáhám matce a otcovi. Táta pořád opravuje, takže když se naskytne příležitost pomůžu mu. Slibuji jim, že jakmile budu mít práci dám jim peníze, ale to odmítají. A když se můžu vypařit... vypařím se na mé oblíbené místo, kde se válím ve trávě a přemýšlím o Maskách, a hlavně o jedním z nich o Viktorovi neboli o Inikioi. Stýská se mi po něm a já se čím dál víc proklínám, že jsem se zamilovala nebo... zakoukala do něho. Dokonce se cítím, jak kdybych měla zlomené srdce. Protože se se mnou nerozloučil ani nevím, jestli je opravdu naživu nebo si mě pamatuje.

Jenže čas také plyne a já plynu s ním. Vstala jsem ze svého oblíbeného místa a vyrazila domů na večeři. A přemýšlela mezi tím, že bych trochu pozlobila, aby mě vzali k sobě... jenže to už se nestalo... Masky se objevovali čím dál miň, protože všichni je pronásledovali. Začalo velké povstání, které panovalo i na této vesnici.

Sedla jsem si ke stolu s rodiči a začala jíst moji večeři, kterou přede mne postavil můj otec. „Nasťo? Co se děje?" optala se má matka a otec se na mě také díval smutně a starostlivě. „Nic," odbyla jsem je a seděla celá zkamenělá a potopená do myšlenek, které mi říkali, že Viktora už nikdy neuvidím... neuvidím ty jeho fialové až růžové oči. „Zlato," ozvala se má matka a vzala moje ruce do těch svých. „Řekni nám, co se děje," ozval se zoufalý otec. Nedokázala jsem potlačit slzy, které se mi hnaly po tvářích. „Chybí mi," zavzlykala jsem a rodiče se na sebe starostlivě podívali. „Zlato, když tě podvedl," pohladil mě po rameni otec. „Já nemyslím Dušana," zavzlykala jsem. Matka mi podala kapesníky a já se do jednoho z něho vysmrkala. „Tak koho myslíš?" zeptala se má matka. Zakroutila jsem hlavou. „To už je jedno..." povzdychla jsem si a uklidnila se. Rodiče nijak nenamítali, když jsem se vytratila do svého pokoje, kde jsem ležela a neusnula.
Když jsem vstala rodiče o mě měli pořád starost a dívali se na mě starostlivě. „Řekni aspoň jeho jméno," podotkl otec. „Nech ji být... děláš to ještě složitější," napomenula ho matka. „No ták..." jeho hlas se vzdálil, protože jsem vyšla z domů na své obvyklé místo, které mě dokázalo uklidnit.
„Myslíš, že zase uslyším Viktorův hlas, Leono?" zeptala jsem se směrem k nebi. „A vůbec žije? Co když zemřel..." posmutněla jsem a náhle se mi objevila i vzpomínka na Iniairidiho, který se zlobil na celý svět. Bylo mi ho líto a to strašně, protože to má nejspíš v životě těžké. Nejspíš se uklidňuje se svojí bolestí i bolestí jiných. Nedokázala jsem se natolik dostat do jeho kůže, ale došlo mi, že oba nás straší minulost. Jenže on ji měl horší a víc se mu ponořila do hlavy. Najednou jsem pocítila potřebu ho najít a zeptat se ho na jedinou otázku: „Také tě trápí zlé sny z minulosti?" Jenže jsem věděla, že ho nepotkám, a když už ano... nejspíš se mnou nepromluví kvůli rozkazu od generála.
Vracela jsem se domů o něco déle. I přesto na mě však čekali s obavami. „Dceruško, pojď sem," poklepal otec na pohovku vedle sebe. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem si tam sedla. „Řekni nám něco pěkného o něm," usmál se otec a myslel si, že aspoň tohle pomůže, když už ne nadávky, na které jsem odpovídala typu to není pravda, to by neudělal. Ano, jsem celá zamilovaná do mimozemšťana, který je nejspíše už mrtvý nebo mu jsem ukradená. „Nemám co, jenom mi zachránil život a já se s ním cítila v bezpečí..." odpověděla jsem a matka na mě vykulila oči. „Tak proto... holčičko, pokud tě nechal, tak ho zkus vypustit z hlavy i přesto, že ho miluješ." „Jak se jmenuje třeba ho najdeme a promluvíme si s ním," podotkl otec. Zavrtěla jsem hlavou znovu se slzami. „Jeho nenajdeš," posmutněla jsem. „Tak jak se jmenuje?" optala se něžně mamka. „Vik – Viktor Inikioi Fíairieinidi," oznámila jsem celá uplakaná. „To je podivné jméno... nějaký cizinec?" optal se otec a já přikývla. Byl to velký cizinec až z daleké planety.