Mellanie ✓

four

Ten kluk byl zvláštní. Nejen to, že kolem mne jen tak neprošel, ale i to, že se mnou promluvil je... zvláštní. To je to slovo. Teď je najednou všechno zvláštní. A že má někdo takový jako on zájem o náš klub? Zvláštní. On je zvláštní.

Nevím, proč na něho teď nějak moc často myslím. Co blbnu, vždyť ho ani neznám. Právě že se mi to pomalu vymyká z rukou. Nevím, jestli mu můžu věřit. Vždyť je z té party z vedlejší třídy. Nemůžu na něho myslet. To se mi nepodobá.

Ježiš buď v klidu, třeba se chce jenom přátelit, jo to bude ono. Přátelit.

Svalila jsem se znaveně na postel a takhle zůstala asi hodinu. Hodinu jsem jenom sledovala strop. Nic to nebude. Měla bych být prostě v klidu.

...

Hladila jsem Minnie a v uších měla puštěnou mou oblíbenou muziku. Měla bych se teď učit, ale nějak na to nemám náladu. Začala jsem si potichu pobrukovat a tancovat. Minnie si ustlala v rohu a olizovala si packu.

Moc dlouho jsem si neužívala, slyšela mě zezdola mamka a mě nezbývalo nic jiného než zbytek večera prosedět nad učením.

V noci jsem si zalezla pod peřinu, otevřela si rozečtenou knížku a pár minut si četla. Ráno jsem se probudila ještě s otevřenou knihou v ruce.

_________________________________________

,,Mami, já nestíhám, chápeš to?" rychle jsem vběhl do koupelny, byl jsem tak ve stresu, že se mi povedlo až na třetí pokus nandat pastu na kartáček, aniž by spadla.

,,Nemám čas na palačinky!"

,,Ale já se s nimi tady dělám!" zakřičela z kuchyně, i ona byla ze mě totálně vystresovaná.

,,To je od tebe sice hezký, ale já nemám čas, nestíhám. Dám si je až přijdu, jo?" řekl jsem. Sotva jsem si zvládl v té rychlosti zapnout zip od bundy.

Vyběhl jsem na ulici a sprintem zamířil směrem k autobusové zastávce. Litoval jsem toho, že jsem si už dávno nepořídil kvalitnější budík.

Byl jsem tak sto metrů od zastávky když k ní přijížděl autobus. Můj autobus. Můj jedinej autobus. Můj jedinej a poslední autobus, který v tuhle chvíli jede. Už zavíral dveře, když jsem do nich spěšně stačil vběhnout a udýchaně jsem se svalil na sedadlo vedle paní s asi ročním miminem.

Ve škole to nebylo o moc lepší. Nejen že jsem neudělal už pár dnů slibovanej referát na antropologii, ale taky jsem vážně nečekal, že si zrovna mě z asi třiceti žáků vybere učitelka francouzštiny jako svojí oběť u tabule. Takže jsem šel po škole domů s pětkou z ústního zkoušení, pětkou z referátu, ruplými nervy, rozcuchanými vlasy, vahou učebnic poničenými zády a děravou hlavou. Jediný co mi bylo v tuhle chvíli útěchou byly písničky v uších puštěné na tu největší možnou hlasitost. Když jsem znovu nasedal do autobusu byl jsem zlostí bez sebe, když jsem zjistil, že se mi vybil telefon a tak mi nezbývalo nic než poslouchat hučení motoru a stěžování starých lidí, že jim na důchod posílají ze státu čím dál tím míň peněz.

Už jsem si myslel, že dnešek stojí za jedno velký hovno, když jsem uviděl ji, jak se krčí na zadním sedadle. Okamžitě jsem zpanikařil. Naposled jsem si uhladil rozcuchané vlasy a vyrazil směrem k ní. Sedl jsem si na sedadlo vedle a ona zvedla hlavu. Zmohla se na tiché zapípnutí, což, jak jsem si domyslel, mělo být myšleno jako pozdrav.

,,Jak to tak vypadá tak asi nejsem jedinej co má blbej den, co?" uchechtl jsem se, když jsem spatřil její viditelné kruhy pod očima.

,,Ne, to teda nejsi," odvětila, ale pak se znovu opřela čelem o sklo a zadívala se z okna ven.

,,Tak to jsme dva smolaři. Kde vlastě bydlíš?"

,,Mám ti nadiktovat přesnou adresu a pak doufat že nejsi zloděj nebo úchyl?"

,,No jo, i tak by to šlo," usmál jsem se. To bylo poprvý za celej den, kdy jsem se usmál. A bylo to kvůli ní.

Protočila nad tím jenom očima.

,,Mě bude ale stačit klidně jenom čtvrť. A nebo nemusíš odpovídat vůbec, mně to nevadí."

,,Fajn." Fajn? Jenom fajn?

,,Mmm... máš nějaké sourozence?" Moje snaha začít normální rozhovor byla vážně veliká.

,,Proč se vůbec ptáš?" podívala se mi do očí, ale pak pohledem zase rychle uhla.

,,Jen tak. Třeba tě prostě chci líp poznat. Když teď patřím do vašeho "spolku", tak by bylo docela fajn, abychom se trošku poznali, ne?" Vážně se tak moc snažím? Na co mi vůbec ta snaha je, když ona nemá očividně zájem se se mnou vůbec bavit?

Pokrčila rameny a zpozornila, když začal autobus zpomalovat. Ani mi neřekla ahoj a vystoupila. To jako vážně? To jsem fakt tak moc nesnesitelnej?

A nebo se prostě zalekla toho tvýho hnízda na hlavě, ty troubo.