Mellanie ✓

seventeen

Nemám tušení proč, ale připadalo mi, že mi lhala. Měl jsem z toho takový pocit. Ale nebudu se do toho plést. Kdyby chtěla pomoct, řekla by si o to.

Poslední dobou mívám trošku paranoidní představy, nezařadil bych se sice do kategorie uchazeč o psychiatrické léčení, ale nemám k tomu daleko. Když se moje máma dívá na její oblíbené slaďáky, proti kterým nic nemám, typu Stmívání, představuju si mě a Mell. Říkám, trochu nesmyslné představy.

Chtěl bych jí to říct. To, že je překrásná a musím na ní den co den myslet. Že se mi líbí její úsměv.

Ale ona si ode mne drží viditelný odstup. Nebo to dělám já? Ani už nevím...

Měl už jsem pár vztahů. Jeden na střední, odkopl jsem ji. Taky jeden na základce, ze kterého by asi nic nebylo. A jeden když jsem byl malej kluk. To jsme ještě bydleli jinde a naše sousedka měla dceru, se kterou jsem si hrál třeba na svatbu. Teď mi to příjde vcelku trapné, protože tomu se ani vztah říkat nedá. Můj táta mi vtloukává do hlavy, že bych si měl vybrat holku, se kterou zůstanu celý život a bude mi stále připadat milá a atraktivní, i kdyby měla celulitidu a z plavek jí čouhaly tuky. Od něho to sedí, bude se rozvádět podruhý.

Teď je to trošku složitější. O hodně složitější. Mell mě bere jako kamaráda a já jsem v úzkých. Nevím jak dál. Chci pro ní být oporou, aby se mi svěřovala se svými problémy a byla ke mně upřímná. Ale to bych chtěl od života moc. Vím dobře, že život dokáže být pěkný hajzl.

_________________________________________

Jen klid. Nevyšiluj. To nic není. Je to v pohodě. Klid.

Otírala jsem si krev z čela, která pomalu už zasychala. Je to bolest, jako kdyby mi hlavu přejel parní válec. Přiložila jsem si na hlavu další kapesník nasáklý studenou vodou a snažila se tak hlavu uklidnit stejně jako své myšlenky. Dobře jsem věděla, že je to zbytečné, že se z toho musím vyspat a třeba ráno to bude lepší, ale ten pocit, když jste vůči tomu bezmocní... je nepopsatelný.

Narazil do mne. Bylo mu to jedno. A druhý mi uštědřil ránu pěstí do břicha, kdy jsem měla pocit, že svět je vzhůru nohama. Snažila jsem se jim vykroutit, ale nedařilo se mi to. Strčil mě proti oknu a já čelem narazila do skla. Nerozstříštilo se. Díky bohu. To bych si bývala musela vytahovat střepy z hlavy.

Přesto to všechno... bylo hloupé a naivní. Ti kluci to měli jako zábavu, bavilo je to. Měla jsem vztek, ale musela jsem ho zahnat.

Nasadila jsem si kšiltovku, která zastínila mou ránu na čele a řekla mamce, že mi není vůbec dobře a že si půjdu lehnout. Ráno jsem dělala, že mi je špatně od žaludku a nešla jsem nakonec do školy.

Přišla jsem si trochu hloupě, že z toho dělám takovou vědu, ale moji emocionální vypjatost nakonec zklidnila karamelová zmrzlina u seriálu.

...

,,Proč jsi nebyla včera ve škole?" zeptal se mě Philip, když jsme společně jedli oběd.

,,Nebylo mi dobře," odpověděla jsem a zahleděla se do dálky. Na hlavě jsem měla černou kšiltovku, i když vůbec nesvítilo slunce. Naštěstí mu to nepřipadalo divné.

,,Tak to je aspoň fajn, že teď už ti je líp."

Kolem nás procházela parta kluků. Zahlédla jsem mezi nima i ty dva, kteří mě předevčírem zmlátili. Sklopila jsem hlavu a čekala až zmizí za rohem, ale to se nestalo.

Zamířili k nám a já si připadala jako v té nejstrašnější noční můře.

,,Hej! Philipe! Jdeš dneska na ten zápas?" zeptal se světlovlasý kluk. Byl vysoký a svalnatý, neznala jsem ho jménem, ale naháněl mi hrůzu.

,,Nejspíš jo," odpověděl v klidu Philip.

,,Já myslel, že dnes budeš u svýho fotra, ne?" řekl černovlasý kluk, kterého jsem znala z chodby. Taky jsem moc dobře věděla, jak silnou má ránu a můj žaludek to věděl dokonce líp než já.

,,Ne. Dneska na něj nemám náladu. Ale příjdu za váma o něco později. Musím si ještě něco zařídit. Loyi, řekni trenérovi, že dorazím."

,,Okej."

Loy po mě sklouzl pohledem, ale pak se jen na Philipa pousmál a vydal se i s ostatníma pryč z areálu školy.

,,Ty je znáš?" zeptala jsem se.

,,Chodím s nima do třídy i do družstva. Proč?" pozvedl obočí.

"Nic. Jen tak."

Pořád jsem před sebou viděla toho Loye, jak mě prudce strčil a já narazila do zdi, jak se mi on i ten druhý vysmívali do tváře a bylo jim jedno, že jsem je prosila aby přestali.

,,Jsi v pohodě? Jestli ti je zase špatně můžu dojít za ošetřovatelkou."

,,Ne... díky," usmála jsem se na něho.
,,Jen jsem se trochu zamyslela."